Načítám...
Postřehy z akcí

Když se řekne prezentace …

Kdyby mně byl někdo, když jsem byl malý, řekl, že jednou budu mluvit k davům, tak bych jej považoval za blázna. Doba byla šedivá a nahrávala spíše tomu se nikde moc neprojevovat. Ve svých představách jsem se spíše viděl někde v pozadí, dělající něco užitečnějšího, než je povídání. S postupným stárnutím se také začala projevovat introvertní povaha, která čím dál tím více potlačovala mé ego cokoliv a jakkoliv projevovat na veřejnosti. Prvním utrpení se projevilo ještě na základní škole v hodině zpěvu. Ještě že jí za našich studií bylo málo. A to bych měl být jako správný Moravák za možnost zazpívat si rád. Někdo ale tou výjimkou přece musí být. 🙂 Další utrpení nastalo při přechodu na střední školu, kdy tady najednou byli noví spolužáci, učitelé a bylo nutné znovu nalézt pohodu a klid. Dodnes si pamatuji, jak jsem byl jako jeden z prvních vyvolaný ve druhém týdnu v hodině dějepisu a ty tváře vyučujícího a spolužáků, ve kterých jsem četl výraz „tak se ukaž“, vidím dodnes. Tehdy jako trauma, dnes již samozřejmě s nadhledem. Na druhou stranu je vidět, že když o něco jde, tak i přes nervozitu jsem nakonec projevu na veřejnosti schopen. A podle mě to platí pro všechny. Někdo jenom potřebuje víc nakopnout, někomu to jde přirozeně samo.

Život, a to je na něm zajímavé, vede ale naše cesty ve většině případů jinak, než si sami představujeme a plánujeme. Někdy dobře a někdy špatně. V mém případě například hrála velkou roli revoluce a několik rodinných událostí, které vše, co jsem si do svých osmnácti představoval, od základů změnily. Dá se s tím vůbec něco dělat? To ať si posoudí každý sám. Za sebe můžu říct jen to, že to, co dnes dělám, bych si nepředstavil ani v tom nejdivočejším snu. Učit na vysoké škole, prezentovat před davy a dokonce v angličtině? Ufff. A ejhle, ono je to pravda. A jsem za to rád. No, a protože účast v Ženevě mě nabila spoustou energie, myšlenek a inspirace, rád bych se podělil o několik doporučení, jak se poprat s prezentacemi a veřejným projevem. V tomto příspěvku se pokusím hlavně poukázat na to, jak to s prezentacemi vlastně je (jak je chápat) a že není třeba se jich bát.

Každá prezentace začíná dobrou přípravou. I ten sebelepší prezentátor si své prezentace dobře připravuje. Někdy dokonce i včetně na prvních pohled nepřipravených improvizací. Dovedu si sice představit, že ten, co má prezentační schopnosti ve svých genech od přírody dokáže někdy prezentovat tzv. od boku, ale na akcích typu odborná konference nebo i výuka se nepřipravenost dříve nebo později negativně projeví. Pokud někdo četl životopis Steva Jobse, tak může zjistit, že i on, často udávaný jako příkladný excelentní prezentátor, dbal i na ten nejmenší detail. Za minimální základ považuji připravit alespoň jednoduché slajdy (je jedno jestli v powerpointu nebo něčem jiném), které pomohou udržet myšlenkovou hladinu a prezentovaný „příběh“ konzistentní. V ideálním případě je pak důležité si zkusit prezentaci nanečisto před kolegy nebo alespoň před zrcadlem. Srovnat si prezentaci v hlavě je fajn, ale když se jde na věc, tak sebemenší maličkost dokáže člověka natolik rozhodit, že se nemusí chytnout a myšlenky se mu pomotají v hlavě. Viděl i zažil jsem to nesčetněkrát.

Osobně se musím přiznat, že já jsem svou prezentaci na konferenci v Ženevě trochu podcenil. Spolehl jsem se na to, že když jsem si ji připravil cca. 14 dnů před konferencí na zkoušku z angličtiny, kde jsem ji prošel se zkoušející, bude stačit ji doladit den předem v hotelu. Nemoc, únava z cesty a jiná napájecí zásuvka v hotelu ale znamenaly, že jsem se samotnému dokončení slajdů věnoval jen 15 minut a pak si ji jen několikrát promítnul v hlavě. Tedy vše špatně. Na slajdy to stačilo, což mimochodem můžete posoudit sami, protože je dávám k dispozici. Ústně to ale již tak dobré nebylo. Ne, že by prezentace dopadla špatně, ale myslím si, že jsem ji mohl odpřednášet lépe. Svou roIi sehrála určitě i doznívající nemoc, která mně o něco zhoršila soustředěnost. I když, ono v rámci času, který jsem na prezentaci měl k dispozici, zase na některé věci moc prostoru nebylo. Jak ukázala následná diskuse, to hlavní v ní ale zaznělo. Možná mě také opět trochu rozhodila skutečnost, že jsem si říkal, že budu v naší sekci prezentovat až jako druhý, takže začátek nebude na mě. Jenomže, jak už to tak u mě bývá (snad se to někdy změní), prezentátor prvního příspěvku nedorazil a začít jsem musel bez varování a přípravy ihned já. Pro introverta super situace 🙂 Ale naštěstí jsem si na to již během doby, co prezentuji, zvykl a nebylo to zase tak náročné. Takže pozor na to, že vašich 20 minut slávy může nastat kdykoliv a pokud na to nejste připraveni, může to být 20 minut utrpení a ponížení. Zvláště při prezentaci v cizím jazyce to není jednoduché. Člověk by toho chtěl říct tolik, ale nedostává se mu slovíček a frází. Na dobré konferenci jsou ale účastníci vstřícní a i když dokáží člověka svými připomínkami docela vykolejit, nikdy se nikomu nevysmějí ani jej neponíží. Naopak, člověk musí zpětnou odezvu brát jako doporučení pro zlepšení. Kdybych měl otázku přípravy jednoduše uzavřít, použil bych spojení „vždy připraven“, které jsme jako pionýři používali na základní škole. A jedna malá poznámka. Všimnul jsem si, že prezentace na poslední chvíli a během prezentací jiných prezentujících dělalo hodně účastníků. Já jsem byl alespoň natolik solidární, že jsem se pozdní přípravě věnovat ve volném čase. Dle diskusí s jinými účastníky je to ale celkem běžné. Studenti pozor, pro vás neplatí, že budete prezentace do mých předmětů dodělávat až během výuky a obhajovat to tím, že je to běžné i na prestižních konferencích a já to na blogu popisoval. Naopak, to, co jsem napsal v tomto odstavci, berte jako ukázku všeho, co je na přípravě prezentace špatně.

Zatímco přípravu prezentace může zvládnout každý perfektně, bez ohledu na povahu (introvert x extrovert), samotné provedení, které je klíčové, již tak snadné není. Někdo to v sobě má, jiný nemá. Kolikrát jsem slyšel a i sám sobe říkal, to nejde, to nezvládnu, na to nemám povahu, je to důležité a já to pokazím, udělám až další prezentaci a spoustu dalších výmluv. Jenomže všechno jsou to jenom a jenom výmluvy. Prezentovat umí každý a bát se není čeho. Když je dobrá příprava, tak i introvert dokáže provést dobrou prezentaci. Já, jako člověk na veřejnosti bojácný, jsem si prošel klasickým přerodem od neschopnosti prezentovat až do stavu, že když je třeba, tak prezentuji a ani se nebojím před ostatními zeptat. Řekl bych, že prvním stupněm vyzrálosti je schopnost prezentovat a druhým schopnost veřejně diskutovat společně s ostatními.

Mně osobně k tomuto přerodu pomohlo to, že při svém prvním (neúspěšném) postrgaduálním studiu jsem byl nucen učit studenty. Ideální škola pro mě, horší to asi bylo pro studenty. Zvláště v prvních letech. Sice jsem si dělal podrobnou přípravu, ale své první prezentace bych vidět nechtěl. Nepřítomný pohled, žádný kontakt s publikem, monotónní hlas, obava z dotazů atd. Škoda, že tenkrát ještě nebylo možné se třeba inspirovat TEDovými prezentacemi nebo nás to nikdo nenaučil. V podstatě jsem si tím musel projít sám a inspirovat se jinými, když jsem měl možnost navštívit a sledovat jejich prezentace. Proto na základě těchto zkušeností prezentacím kladu při výuce tak velký význam a chci, aby pokud možno a v rámci časových možností prezentoval každý. Ať si všichni studenti odnesou, na rozdíl třeba od našich studií, základní návyky již ze školy.

Konference mě utvrdila v názoru, že stejně, jako je tomu ve fotbale s kopnutím penalty, lze prezentaci jen zkazit. Nejlepší prezentátoři v Ženevě byli ti, kteří měli zkušenosti jak s prezentací před akademickou sférou, tak i pro komerční zákazníky. Na nich bylo vidět, jak perfektně spolupracují s publikem, vhodně mění tón hlasu a dokáží prezentaci oživit buď malým vtípkem, nebo narážkou. V jedné se například přednášející motal kolem „red line districtu“ v Amsterdamu a vůbec to nebylo urážlivé. Platí ale jedno pravidlo. To, co funguje u jednoho, nemusí fungovat u jiného. Každý se musí dopracovat ke svému stylu a projevu. V Ženevě jsem zažil prezentaci profesora (ten co mluvil o Amsterdamu), jak mluví pomalým a tichým způsobem a všechno jsme mu věřili. Stejně tak jsem zažil i prezentaci, která se nesla v hlasitém duchu a která byla také perfektní. A přitom obě prezentace byly svým způsobem provedení totálně odlišné. K této excelenci se ale nedá dostat tak, že si člověk v duchu říká, že by to udělal lépe nebo že je to jednoduché. Jediným způsobem, jak se k této excelenci dopracovat je prezentovat, prezentovat a zase prezentovat.

A když už prezentujeme, tak si také všímat, jaké jsou reakce okolního prostředí a sbírat zpětnou vazbu. Profesionální agentury proto při školení účastníky nahrávají na video a následně s nimi rozebírají jejich výkon. Ze zkušenosti vím, že největším kritikem je člověk sám sobě. Kdo z nás, kromě narcisů, se rád dívá na sebe a ještě ztrácí iluze o své dokonalosti? Já jsem si třeba po určité době výuky myslel, že prezentovat docela umím. Když jsem ale v rámci pracovních povinností prezentoval v jedné z firem, kde jsem pracoval, tak jsem zjistil, že to nějak nefunguje. Moje osobní ego pak dostalo patřičné ponaučení v okamžiku, kdy jsem se účastnil jednoho školení prezentačních dovedností a viděl se na videu. Od té době začínám brát vše jinak. Začínám dobrou přípravou, do které zahrnuji i analýzu posluchačů a toho, co chci, aby si odnesli. Také se snažím více si hrát s formou a náplní. A co je klíčové, kladu velký důraz na komunikace s auditoriem posluchačů. Nebojím se dotazů a snažím se posluchače naopak do své prezentace zapojovat. Myslím si, že dnes je můj projev je o hodně lepší, než byl dříve. A to si nechci nijak zvyšovat ego ?-) Vše to ale vychází z toho, že jsem překonal svůj strach z prezentování a prezentaci beru jako výzvu něco dokázat místo toho, abych hledal výmluvy, proč neprezentovat. Kdo mě nezná, tak se může podívat na přednášku, kterou jsem dělal pro kolegu Klímu o cloudech, která byla nahrána a je k dispozici na Internetu. Když jsem se na ni sám podíval, tak jsem to zase tak hrozně neviděl 🙂

Než přejdu k poslední části příspěvku, tak k formě a provedení prezentace ještě pár poznámek. Velmi důležitou roli hraje velikost místnosti. Jinak se přednáší v malé posluchárně, kde je člověk automaticky v kontaktu v posluchači a jinak ve velkém sále, kde je posluchačů hodně. Řekl bych, že je to docela dost velká hra nervů. V malém sále musím být v kontaktu se všemi, ve velkém to nejde. V obou případech se ale musím snažit zaujmout všechny. Ve velkých posluchárnách bývá často mezi posluchači a přednášejícími stůl, což pomáhá hlavně introvertům vytvořit si jakousi bezpečnostní zónu. Na druhou stranu to ale komplikuje kontakt s posluchači. Když už se nedaří posluchače zaujmout, může pomoct pohyb. Ale v rozumné míře. Zažil jsem prezentaci, kdy prezentující pobíhal po sále jako zběsilý a většina z nás si odnesla dojem, že je to blázen i když prezentoval docela zajímavé téma. Vše, co odvádí pozornost od obsahu, je špatně. Samostatnou kapitolou pro získání pozornosti jsou dramatické pauzy. Je to zajímavé, ale v okamžiku, kdy přestanu mluvit, tak vzbudím větší pozornost, než když začnu křičet. Dokonce se vzbudí i ti, co dospávají večerní flámy. Holt mozek je věc nevyzpytatelná 🙂

Poslední věcí, kterou bych chtěl zmínit, je jazyk. Prezentace v přirozeném jazyce, v našem případě češtině, je relativně snadná. Ale prezentace v jiném jazyce, to je jiné kafe. A opět, spousta lidí ihned najde výmluvu, že jiný jazyk neumí a proto nebude prezentovat. Jenomže je to opět a zase jenom výmluva. Jazyk, jako je angličtina je dnes téměř standardem a téměř každý alespoň pár slovíček zná. Zde opět platí, že prezentaci v cizím jazyce je třeba brát jako výzvu a každý, kdo minimálně jednu prezentaci udělal, zjistí, že to zase tak hrozné není. Utvrdila mě v tom opět jedna zkušenost z konference. Po mé prezentaci vystoupily dvě ženy z Ruska se zajímavým tématem. Ale už když nastupovaly, bylo něco divné. V okamžiku, kdy začaly, bylo vše jasné. Svou prezentaci od začátku do konce četly z papíru. Představu, jak to asi vypadalo a že to neladilo se slajdy, si asi každý udělá sám. Nicméně, na konferenci se nikdo nad formou nepozastavil. Spíše se snažil ony dvě dámy povzbudit i v rámci diskuse. Já osobně nejvíc oceňuji tu odvahu. Překonat hendikep a vyrazit do jámy lvové. Dámy se zřejmě angličtiny bály, ale nevzdaly to. Důležité totiž není umět jazyk perfektně, ale nebát se jím projevovat. I já jsem musel často překonat své zábrany z toho, že nejsem nijak výtečný angličtinář. Opět se musím vrátit ke své zkoušce z angličtiny, na kterou jsem se připravoval v rámci omezených možností, ale nebál jsem se toho. Respektivě bál, ale ne zase tak moc. Potěšilo a uklidnilo mě to, že mě obávaná angličtinářka pochválila ve stylu „já Vám nevěřila, ale Vy jste mě přesvědčil…“ 🙂 Při diskusích na konferenci jsem pak byl v klidu. Co mně nejvíc pomohlo? Poslouchání, pomalé mluvení a diskuse s ostatními. Opět tedy platí, že základem je přestat se bát. Potvrdilo mně to i jedno TEDovské video, které jsem úplnou náhodou v rámci proskrastinační pokonferenční euforie viděl.

Dočetli jste až sem? Co myslíte, v čem je nevětší problém prezentací? Pokud jste četli pozorně, tak jste určitě pochopili, že základem je nebát se. Lehce se to řekne, hůře provádí, ale funguje to. Když se to nepovede, svět se nezboří a každý nějak začíná. Kdo nic nedělá, nic nezkazí, ale také nedokáže. Stejně tak platí, že nikdo učený ze stromu nespadl a zdravý rozum a pokora jsou základem vlastního zlepšování. Když toto pochopíte, tak si dříve nebo později vybudujete svůj vlastní styl a podobně jako já se přestanete bát prezentovat a projevovat před ostatními. A třeba pak, podobně jako já, budete odměněni tím, že po vaší prezentaci za vámi budou chodit posluchači a chtít s vámi diskutovat. Za mnou Ženevě, jako třešnička na dortu, přišla jedna sličná slečna, což se mně nestává, se kterou jsme si docela zajímavě pokecali. Hlavně tedy o náplni přednášky, ale díky tomu, že byla z Ruska jsem i „…němnóžko po rúsky govoríl…“ :-). Třeba se něčeho podobného dočkáte i vy. Nic ale není zadarmo. Alespoň u nás normálních lidí.

Pavel Náplava

 

Podělte se s ostatními
Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *