Název dnešního příspěvku jsem si vypůjčil z písně skupiny Olympic, kterou jsem jako dítě poslouchal v době, kdy mně byla nějaká závěrečná práce, natožpak disertace, úplně ukradená. Petr Janda ji sice nepsal pro tvůrce závěrečných prací, ale minimálně první sloka výstižně popisuje všechny pocity, které člověk při psaní, a především po dokončení práce prožívá. Zkuste si ji poslechnout. Ideálně po odevzdání a úplně nejlépe až po úspěšné obhajobě. 🙂 Přece jen by na vás mohla působit v některých chvílích depresivně. A když už jsme u té muziky, já ji považuji, a v praxi dokonce vyžaduji, jako doplněk jakékoliv činnosti, kterou dělám. Nedokáži pracovat v tichu a potřebuji mít vždy na pozadí nějaké zvuky. Samozřejmě, že ne rušivé. Hudba je pro to ideální. Když jsem v místnosti sám, tak si ji pustím nahlas na notebooku nebo audio systému, když jsou v místnosti se mnou další osoby, nasadím si sluchátka, pustím muziku a jedu.
Důležitý je výběr muziky. V případech, kdy jsem plný energie a potřebuji ještě více nabudit, tak si pustím muziku ráznou, jindy zase potřebuji klidnější. Nabuzení většinou přichází ve chvíli "kvantity", kdy toho potřebuji vygenerovat co nejvíc. Zklidnění pak v okamžiku "kvality". Někdy je to ale jedno. Zdrojem hudby je pro mě internet nebo vlastní sbírka hudby různých žánrů, kterou mám dostatečně širokou a neustále ji rozšiřuji. Když potřebuji mít pocit sounáležitosti, pustím si internetové rádio, které mě občasným hlášením zpráv a dopravní situace nahrazuje společnost jiných. Pokud jste stejný typ jako já, tak do přípravy prostředí (viz příspěvek o postupu psaní), ve kterém budete psát, zahrňte i pozadí, tj. případný zvukový doprovod, který vás bude dostatečně motivovat k práci. Jenom pozor na to, že například v Technické knihovně není úplně nejlepším nápadem pustit si jakoukoliv muziku "na plné kule" 🙂
Pojďme ale zpět k psaní textu závěrečné práce. Dnes se dostáváme ke "kvalitativní" stránce textu, která z mého pohledu a zkušeností představuje z časového hlediska k cca. poslední třetinu psaní. Ta je pro psychiku ještě náročnější než "kvantitativní" část, protože už to není jen o psaní čehokoliv, ale uhlazení textu do finální podoby. To znamená, že si musíme sami po sobě přečíst vše, co jsme dosud napsali a udělat z toho jasný a srozumitelný text, kterým prokážeme, že jsme vše, co bylo požadováno v zadání práce, splnili a odměnu ve formě titulu si zasloužíme. Vše pod tlakem, protože finální termín odevzdání je již na dohled a velmi rychle se blíží. Nevím, jak u ostatních, ale mně přechod do fáze kontroly vlastní práce vždy činí problémy. Na jednu stranu si říkám, že už mám téměř hotovo, ale na druhou stranu se hrozím toho, co uvidím, až si své výstupy přečtu a začíná ve mně hlodat červíček pochybností o mých schopnostech. Jednoduše proto, že člověk je sám sobě největším kritikem, téměř vždy se podceňuje a nevěří si.
Já doporučuji mezi "kvantitativní" a "kvalitativní" úseky psaní vložit krátkou přestávku. Třeba na den úplně vypnout. Zkuste si tuto přestávku pevně vložit i do svého harmonogramu. Hlava se vám stejně, pokud nejste pod extrémním časovým tlakem, většinou po dopsání "kvantity" na chvilku sama vypne a přestávku si dáte sami, ať chcete nebo nechcete. Což v případě, že to nemáte v časovém plánu, obvykle znamená, že si budete vyčítat ztrátu jednoho dne, dostanete se do deprese a z jednoho dne nic nedělání může být dnů několik. Pokud jste v časovém presu, tak doporučuji přestávku nedělat, protože v tomto stavu je naopak hlava ve stavu vysoké motivace a přerušením byste z něj vypadli. Otázkou je, jak dlouho ten tlak vydržíte. Já doporučuji používat méně nátlakový způsob psaní. Mimochodem, v minulém příspěvku zmiňovaná metoda Pomodoro pro tyto účely zavádí delší přestávku.
Fajn. Vnitřně jsme se připravili na finalizaci textu, která zahrnuje jazykovou a věcnou stránku. Jazykovou stránku dále dělíme na pravopisnou a gramatickou část. Mezi nimi je sice rozdíl, ale my je v tomto příspěvku pro jednoduchost spojíme do jedné aktivity. Než ale s finalizací začneme, vraťme se na chvilku na úplný začátek, tj. k výběru práce. Proč? Protože dosud, až na krátkou zmínku v příspěvku "Jak začít…", jsem moc neřešil, v jakém jazyce práci píšeme. Nebylo to důležité, protože všechna doporučení a zkušenosti nejsou na zvoleném jazyce závislé. Důležitost volby jazyka přichází na řadu obvykle až ve finální fázi psaní textu, tedy nyní. Na výběr máme, alespoň u nás na ČVUT, zatím ze tří možností: češtinu, slovenštinu a angličtinu. Já vždy studentům říkám, aby si vybrali ten jazyk, se kterým mají dostatek zkušeností a ve kterém budou schopni pod tlakem (časovým) rychle, jednoduše a především správně napsat co nejvíc myšlenek.
Není dobrým nápadem se rozhodnout pro angličtinu jen s představou, že si to chcete zkusit nebo za každou cenu napsat "světovou" práci. V praxi jsem v těchto případech vždy viděl, že to nedopadlo dobře. Věřte tomu, že Google translator nebo i Grammarly, které je možné na ČVUT využívat v plné verzi, za vás kvalitní text nevytvoří. Jsou to pořád jen podpůrné nástroje, se kterými je nutné umět dobře pracovat. Stejně tak věřte tomu, že díky použití jazyka, se kterým nemáte předchozí zkušenosti, budete na psaní potřebovat více času. Místo mnou doporučovaných 4 týdnů bych to tipoval na minimálně dvojnásobek. A i když tomu budete věnovat dostatek času, moje zkušenost ukazuje, že v textu nebudete mít popsáno vše, co byste napsali v přirozeném jazyce, protože to buď nebudete schopní vůbec popsat (naformulovat), nebo nebudete mít na dobrý popis čas. Osobně bych angličtinu doporučil volit v okamžiku, kdy jste v ní něco menšího již napsali a víte, co vás při psaní čeká. Posledním, pragmatickým, důvodem pro "dobrou" volbu jazyka jsou korektoři, kterým budete práci posílat k jazykové kontrole. Nedělám si iluze, že třeba pro angličtinu byste našli dost nejen ochotných, ale především kvalifikovaných lidí, kteří vám text pomohou upravit do jazykově správné a čitelné podoby.
Já jsem při psaní své disertace jazyk také zvažoval. Moje prvotní představa byla taková, že disertaci napíši v angličtině. Abych se v ní procvičil a také nemusel řešit problémy s anglickými pojmy, pro které neexistuje v češtině adekvátní překlad. Z těchto důvodů jsem na psaní textu plánoval dobu cca. jednoho roku, čímž bych měl dost času si v hlavě srovnat pojmy a "nastartoval se". Plánoval jsem to i s ohledem na realitu, která znamenala, že nebudu jen nepřetržitě psát, ale souběžně se psaním dělat také další aktivity, například učit. Nakonec jsem díky lenosti, protahování průběžné práce a všelijakého odkládání došel do stavu, že mně na psaní zůstaly jen tři měsíce času. Z tohoto důvodu jsem se začal klonit k psaní textu v češtině. Zašel jsem ale raději a pro jistotu za svým garantem, který mé rozhodnutí "posvětil". Uvažoval pragmaticky a souhlas udělil i z toho důvodu, že jsem možnost volby jazyka měl. Pokud si matně vzpomínám, tak dnes se disertační práce asi musí psát již jen v angličtině. Ale třeba se mýlím. Kdyby toto nařízení platilo i pro mou práci, tak bych ji sice asi stejně zvládl napsat, ale nebyla by tak rozsáhlá a textově by asi také nebyla nejlepší. Dál tedy budu uvažovat finalizaci textu v češtině. Nicméně, když doporučení pro češtinu nahradíte specifiky slovenštiny nebo angličtiny, můžete doporučení použít i pro tyto nebo jiné jazyky.
Odevzdaný text je, ať chceme nebo nechceme, naší hlavní vizitkou, protože se jako první dostane do ruky jak hodnotitelům, tak komukoliv, kdo bude mít o naši práci zájem. Pokud je práce plná překlepů a hrubek, je úplně jedno, co jsme udělali a automaticky jdeme do kategorie těch méně schopných. Například proto, že si čtenář začne myslet, že když jsme odflákli text, bude odfláknuté i to ostatní. Případní budoucí zaměstnavatelé si zase mohou říct, že jste si na korekci ponechali málo času (neumíte plánovat) nebo nejste důslední a bude problém s kvalitou vaší práce. A přitom tomu tak úplně být nemusí. Málokdo z nás, včetně těch, kteří se psaním živí, si sice od střední nebo základní školy pamatuje všechna pravidla českého jazyka, ale naštěstí můžeme použít celou řadu podpůrných nástrojů, které nás na překlepy a hrubky dokáží upozornit. Jejich výběrem a otestováním je vhodné zabývat již v přípravné fázi. Jako nezbytné minimum doporučuji pořídit si knihu "Pište správně česky", která je takovým kompendiem a rozcestníkem pro dobré psaní. I já jsem si při jejím používání uvědomil, že často nejen píšu špatně, ale ještě k tomu nutím studenty 🙂 Případně můžete využívat různé stránky na internetu, které se jazykem zabývají. Správné odkazy naleznete v uvedené knížce.
Za ideální nástroje korekce jazyka lze považovat ty, které jsou zabudované v textovém editoru, který používáme. Není nutné nic instalovat a ty největší chyby umí opravit nebo na ně upozornit téměř každý textový editor. Pokud textový editor opravy jazyka nepodporuje, je dobré vedle editoru pro psaní textu použít ještě například MS Word nebo jiný editor s jazykovým korektorem, svůj text do něj jednoduše nakopírovat, opravit a přenést zpět do používaného editoru. Jazykový korektor ale nepoužívejte bezhlavě. Vždy si zkontrolujte, že máte nastavený správný jazyk korekce. Při používání česko-anglických slov se vám může slovník lehce přepnout do jiného jazyka a pak třeba chybně označit celý text jako chybný, což zdržuje a ruší. Díky korektoru najdete slova, která jsou z pohledu jazyka pravděpodobně chybná, a měli byste je opravit. Neopravujte je ale bezhlavě. Třeba to máte správně vy a správný výraz chybí ve slovníku korektoru. Další důvod pro pečlivé zvážení opravy je situace, kdy vám korektor nabídne náhradu jím identifikovaného chybného výrazu vybraným slovem nebo nabídkou skupiny slov. Tady je třeba dávat velký pozor, abyste z předpřipravené nabídky vybrali to, co patří do vašeho textu. Jinak byste jednu chybu nahradili jinou chybou. V neposlední řadě je si dobré rozmyslet, zda použít automatické opravy již při psaní textu. Je to fajn třeba v okamžiku, kdy vám editor opravuje malá písmena na začátku vět, ale je to také nebezpečné. Já si dodnes vzpomínám na článek, který jsme kdysi psali s kolegy ve firmě a rozebírali v něm Citrix server. Někdo z nás, kdo jej korigoval, měl zapnuté automatické opravy, které ze slova "Citrix" udělaly slovo "Citrus". Což asi, jak každý tuší, není úplně totéž 🙂 Naštěstí jsme to odchytili včas a neudělali si ostudu. Osobně se kloním k tomu psát bez automatických oprav a provádět korekci až zpětně.
Při psaní také nezapomeňte alespoň na základní typografická pravidla. Například pravidla pro předložky a spojky na konci řádků, dělení slov, osamocené řádky textu atd. Nechte si je ale až na úplný konec revize textu, tj. až bude text uhlazený a budete řešit již jen samotný vzhled. Přesunem jedné spojky z konce řádku na začátek řádku nového si totiž můžete rozhodit zbytek textu a v důsledku toho třeba začít honit obrázky a tabulky na stránkách, kde je mít nechcete. Tak jsem to udělal i já s vědomím, že mě na to pravděpodobně upozorní můj vedoucí, což se reálně stalo. Všechny korektory je proto vhodné při předání textu ke korekci upozornit na skutečnost, že typografické věci dořešíte až po finálním zapracování všech připomínek a není nutné se jimi při korektuře zabývat.
Gramatika, typografie, ale co samotný text? Pořád ještě máme hutnou hromadu textu, plnou duplicit a myšlenek. Co teď? Doporučuji zafungovat jako víceprůchodový překladač. V prvním kroku projít celý hutný text tak jak je, kontrolovat dříve sepsané poznámky a případně přidávat další. Pokud při prvním průchodu narazíme na nejasnosti, tak je opravíme. Obvykle se jedná o dlouhé věty, které spojují celou řadu myšlenek do jedné věty, čímž se z věty stává věta nečitelná nebo dokonce může vyznít jinak, než jsme ji zamýšleli. Dále můžeme začít vyřazovat duplicitní slova z vět a přehazovat věty, které nám dávají smysl jinde. Často si také již zde vzpomeneme na to, že jsme některou část textu popisovali duplicitně i v jiné části textu. Proto se podíváme do poznámek, a pokud se nám hodí nechat text v té části, kterou právě procházíme, tak jej doladíme zde a v těch ostatní budeme na tuto část odkazovat. Doporučuji to řešit opět přes poznámky. Podobně bychom měli dokorigovat odkazy na použité zdroje. Tímto způsobem provedeme první průchod, hrubé pročištění a uhlazení textu. K tomu začínáme minimalizovat duplicity. Po prvním průchodu budeme mít text, který konečně začíná dávat smysl jako celek.
Při druhém průchodu doporučuji provést zběžnou kontrolu, zda text obsahuje všechno, co je požadováno v zadání, případně doplnit a rozšířit části, které stojí za to rozšířit. Také přicházejí bolestivé chvíle, kdy budete nuceni některé dříve "pracně" napsané části textu zahodit nebo v lepším případě alespoň přenést do přílohy. V dalším průchodu začínáme text uhlazovat tak, aby při přečtení od začátku do konce tvořil jeden celek a každý čtenář jej chápal stejně, jako jsme to zamýšleli my sami. Tímto opakovaným postupem můžeme "uhlazovat" text dělat do doby, kdy jsme s textem sami spokojeni. Já ještě doporučuji, někdy kolem třetího a čtvrtého průchodu textu, do každé velké kapitoly přidat malý úvod a závěr. Nemusíme přímo přidávat tyto názvy kapitol, ale je dobré vše krátce uvést. Tj. sdělit o čem daná velká kapitola je, proč tady je, jakou má roli v celé práci a jak je strukturovaná. Na závěr je pak dobré shrnout to, co bylo v kapitole přínosné, jak to navazuje na další text a co je důležité si z kapitoly odnést. Důvody pro to vidím dva. Čtenářům to při prvním čtení zlepší chápání struktury a provázání celého textu. Druhým důvod vidím v tom, že každá velká kapitola by měla fungovat i jako samostatný celek. Třeba při dalším jejím použití nebo situaci, kdy si čtenář bude číst jen vybrané části textu.
A když už jsem narazil na ty nadpisy, tak v době uhlazování textu je nutné přemýšlet i nad nimi. Dobrý nadpis sám o sobě alespoň v krátkosti čtenáři řekne, o čem kapitola je. Ve vygenerovaném obsahu se pak ze struktury a pořadí nadpisů dá velmi rychle vyčíst, co v práci najdeme. Vyhýbejme se duplicitním, dlouhým a nic neříkajícím nadpisům. Pozornost věnujme také popisu použitých tabulek a obrázků, včetně jejich seznamů, které je nutné do textu práce také přidat. Chybný popisek nebo neuvedený odkaz na obrázek z textu jsou velmi často námětem pro diskusi při obhajobě. Ke správnosti obsahu tabulek a obrázků asi není třeba nic dalšího dodávat.
Když už máme text uhlazený a neobsahuje duplicity, tak zkontrolujeme slovníček pojmů, seznam literatury, a povinné části práce. Doplníme přílohy a zkontrolujeme, zda k nim máme v textu odkazy. Na úplném konci finalizace textu se vrátíme k předpřipravenému "Úvodu" a "Závěru". V tuto chvíli je můžeme konečně finalizovat, protože známe celý text práce a můžeme na něj odkazovat. Jako třešnička na dortu zůstane vypracování abstraktu, který v závěrečných pracích píšeme vždy dvojjazyčně. V angličtině a češtině nebo slovenštině. Možná vám to připadá na celém psaní textu to nejjednodušší, protože již máme napsanou celou práci, ale zkušenost ukazuje, že to tak jednoduché není. Proč? Protože v abstraktu musíte na minimálním prostoru popsat maximum informací o obsahu a zaměření práce. Často se odbývá překlad do angličtiny a také pocit euforie z toho, že máme hotovo, vede k podcenění této části textu. Viděl jsem celou řadu výborně sepsaných prací, ale s mizerným, slušně řečeno odfláknutým, abstraktem. Je to škoda, protože abstrakt je úplně první na ráně všem zájemcům o práci, je indexovaný Googlem a při hledání vaší práce se objeví jako její popis. Já jsem s abstraktem bojoval asi dva dny, především díky požadovanému rozsahu (cca. jedna strana A4 na český abstrakt a stejný rozsah pro anglický rozsah). U běžných závěrečných prací to vidím tak na půlden až jeden celý den a rozsahově maximálně do půl stránky pro každý z abstraktů. Stačí popsat krátce zadání, jak je práce postavená, co se v ní najde a jaké jsou závěry práce. Vše jednoduše a stručně, což je na tom to nejtěžší, protože čtenář musí na malém prostoru získat přesnou představu o čem práce je, aniž by si ji přečetl a rychle usoudil, zda má nebo nemá smysl se jí zabývat.
A je to. Máme hotovo a můžeme předat práci ke korekci. Jak jsem doporučil v příspěvku "Kde nic není ani smrt nebere", vhodní jsou dva korektoři. Zkušenosti potvrzují, že je to optimální počet. Na více korekcí obvykle nemáme dost času a dalším korektorem je navíc váš vedoucí. S oběma korektory si domluvte, jakým způsobem korekce proběhne. Jestli formou komentářů, přímých úprav textu nebo jako kombinace obou variant. Není špatné pro tyto účely používat editor, který umí sledovat změny. Případně si stačí uložit verzi před korekcí a po korekci, oba texty porovnat, abyste viděli provedené změny a pak se rozhodnout, co zapracovat a co naopak neřešit. Navržené nebo provedené změny si dobře zkontrolujte, aby se vám nestalo, že korektoři změnili význam a smysl chápání popsaných myšlenek. Týká se to především jazykového korektora, protože u něj je lepší, aby text přímo upravoval. Pokud využijete pro tyto účely nějakou z agentur, tak toto určitě udělejte. Možná zjistíte, že to nebyl nejlepší nápad.
U odborného korektora je lepší, když vše dopíše formou komentářů, abyste se nad připomínkami mohli zamyslet a rozhodnout, zda a jak je do textu zapracovat nebo ignorovat. Ne vše, co vám korektoři doporučí, má smysl do textu zapracovat. Pořád platí, že výsledný text je vaše práce a ne práce korektora. Po zapracování připomínek nastává chvíle pravdy, kterou je předání textu ke korekci vedoucímu práce a jeho korekce. Nedoporučuji tuto fázi vynechat a je dobré se na ní s vedoucím práce předem dohodnout. Já toto dělám se svými studenty automaticky. Ale jsou případy, především u externích vedoucích prací, že si toto vedoucí neuvědomí a student na dokončení textu zůstane ve finální fázi sám. Co od korekce vedoucího práce očekávat a na co se připravit? Záleží na tom, jak kvalitně jsme text zpracovali. Když je text napsaný špatně a je nečitelný, tak se nám velmi rychle vrátí s krátkým komentářem, abyste jej předělali do "čtivého" stavu. Když je práce "čtivá" přichází na řadu naplnění zadání. Tj. připomínky typu "v zadání bylo, ale já jsem to v textu nenašel". Další skupina připomínek bývá spojená s formální stránkou práce. Především obsah všech povinných částí. Dále je důraz kladen na citace a použité citační styly. Tj. zda je vůbec citováno, citováno správně a seznam literatury odpovídá požadavkům na závěrečné práce.
Poslední skupina připomínek je z kategorie provázanosti textů, jednotného používání pojmů, doporučení pro rozšíření nebo naopak zkrácení vybraných částí, doporučení pro přenos textu do příloh nebo naopak, případně doplnění příloh. V některých případech, když má vedoucí čas, se můžeme dočkat i oprav hrubek a překlepů, které předchozím korektorům utekly. Já s oblibou komentuji také zapomenuté pracovní poznámky studentů, kterých si buď nikdo nevšiml, nebo se zdály být součástí textu a student si jich při "psací slepotě" nevšiml. Mé oblíbené jsou třeba: "zeptat se kámošů na koleji", "toto asi z textu vyhodím" nebo "je to nesmysl, ale nic lepšího mě nenapadlo". Myslíte si, že si toho nikde nevšimne? Jste na omylu. Toto je první věc, na kterou narazí ihned po otevření textu práce jakýkoliv člen komise. Klasický "generálský efekt". 🙂
Pro připomínky vedoucího práce platí obecně totéž, co pro připomínky ostatních korektorů. Můžeme, ale nemusíme je zapracovat. V některých případech jsou připomínky spíše doporučením, co by ještě šlo v práci změnit nebo jak by šly z pohledu vedoucího práce vybrané části textu naformulovat jinak. Nemusíme tedy všechny připomínky zapracovat, ale je dobré s nad nimi alespoň zamyslet. Opět platí, že práce je náš výstup, ale na druhou stranu respektovat skutečnost, že text je vizitkou i vedoucího práce, nejen nás. Za nejlepší kompromis považuji zapracovat vše, co si myslíme, že je dobré zpracovat a pak se sejít s vedoucím a vysvětlit mu důvody pro nezapracování vybraných připomínek z jeho strany. Ve většině případů se tím vyhneme zbytečným komentářům v jeho posudku, případně si připravíme prostor pro doplňkové dotazy u obhajoby.
A je to. Můžeme utřít pot z čela s pocitem, že text máme připravený k odevzdání. O tom, co odevzdání obnáší, si v krátkosti řekneme ale až v dalším příspěvku.