Načítám...
Osobní zkušenostiVýuka

02. Nástroje a prostředí aneb „Dobrý sluha nebo zlý pán?“

Není žádným tajemstvím, že každý z nás je po celý život takovým malým dítětem, kterého baví si občas pohrát s tím, co se mu líbí nebo ho zajímá. Někdo si rád maluje obrázky, jiného baví čtení nebo porovnávání různých skutečností. Pro nás, kteří máme blízko k technice, je to pak používání různých "udělátek" a "vychytávek". Stačí si vzpomenout na výběr telefonu nebo notebooku. Zkoumáme každý parametr, hledáme silné a slabé stránky, probíráme se celou řadou parametrů, abychom nakonec frustrovaně zjistili, že nic není ideální a všude nám něco z našich požadavků chybí. Když už si nakonec vybereme, tak přichází na řadu ladění vybraného zařízení tak, abychom tam měli vše, co jsme tam mít chtěli. Času, který jsme schopní touto činností strávit je hodně, a ve své podstatě se většinou jedná o čas ztracený, protože z toho, co jsme chtěli, stejně nakonec využijeme minimum. Já jsem se proto pro tyto účely rozhodl používat metodu doporučení skupiny důvěryhodných zdrojů, abych si ušetřil čas na zbytečné přemýšlení. A i když nakonec nemám vše, co bych mít mohl, vůbec mně to nevadí. A o tom je i tento příspěvek. Zkusím v něm zhodnotit nástroje, které jsem použil při práci na disertační práci a naznačit, co a k čemu je dobré používat. Mohlo by vám to pomoct nejen během psaní, ale i během celé práce. 

Osobně jsem si nástroje rozdělil do dvou, respektive tří kategorií, ale o té poslední dnes psát nebudu, protože patří jinam. První kategorii bych nazval "Nástroje pro podporu průběžné práce". Průběžnou prací je myšleno především vše, co předchází a doplňuje psaní samotného textu. Hlavně jde o sběr informací a podkladů, které vytváříme v průběhu celé práce a při psaní je (možná) využijeme. Je naivní si myslet, že si za půl roku vzpomeneme na vše, co jsme řešili a považovali za důležité například ve fázi rešerše nebo analýzy. Jediné čeho dosáhneme je frustrace z toho, že jsme většinu věcí zapomněli a musíme je vymýšlet znovu. Pravda, někdo by mohl tvrdit, že toto je naopak dobře, protože se na vše podíváme s odstupem a "chladnou" hlavou 🙂 Já si to ale nemyslím. "Chladnou" hlavu použijme raději pro zpětnou revizi a vyhodnocení našich myšlenek, které nás celou prací provázely. Nemluvě o tom, že by nám to celé navýšilo potřebný čas, pro sepsání textu. Druhou kategorii nástrojů nazývám "Nástroje pro podporu psaní textu". Samotný název napovídá, že se jedná o nástroje, pomocí kterých tvoříme finální text závěrečné práce. 

S ohledem na průběh tvorby závěrečné práce logicky začnu první kategorií, tj. "Nástroji pro podporu průběžné práce". Jak bylo zmíněno v minulém příspěvku, psaní textu začínáme vyhodnocením všeho, co jsme dosud udělali. Především inventurou podkladů, které jsme za celou dobu průběžné práce nashromáždili. Co sem patří? Papírové poznámky a komentáře, jakákoliv podchycená komunikace (email, chat, facebook…), stažené soubory, uložené webové stránky, výstupy semestrálního projektu atd. Jinými slovy vše, z čeho můžeme a budeme při psaní vycházet. Je třeba si ale popravdě říct, že ne všechno, co jsme během průběžné práce vytvořili a shromáždili, při psaní textu práce využijeme. Někoho by tato skutečnost mohla svádět k úvaze, že v tom případě je lepší si uchovávat jen minimum informací a předejít tak okamžiku, kdy se slzou v oku budeme muset menší nebo i větší část námi pracně získaných informací "zahodit". Sám jsem si to prožil a není to jednoduché.

Na druhou stranu, nikde není řečeno, že část informací nemůžeme místo vyhození přesunout například do přílohy. Stejně tak je špatné, když se za každou cenu snažíme do textu „vecpat“ všechno, co máme připravené, protože je nám to líto zahodit. Vede to jen k "zaplevelení" práce, chaosu a nepřehlednosti. Pomoc v tomto případě vždy hledejte u vedoucího práce, který vám s tím, co má a co nemá smysl ponechat, co vyhodit a co přesunout do přílohy většinou poradí. Pocitově tím přesunete (svedete) odpovědnost za nepoužitý text na třetí osobu a vnitřně si ulevíte 🙂 Výsledkem těchto přesunů bude přehlednější text a v důsledku toho i kratší následný proces finální korekce. Podrobněji o tom budu psát v kapitole o finalizaci textu. Obecně je tento "očistný proces" možné vzít třeba i jako trénink do života, kde se budete muset také vzdát celé řady věcí, které jste pracně získávali nebo budovali. Tak proč si to nenatrénovat již ve škole 🙂 Jako teoretickou průpravu pro proces "uklízení" doporučuji přečtení knihy "Zázračný úklid – Pořádek jednou pro vždy" od Marie Kondo, která se profesionálně zabývá pořádkem. Je to hodně inspirativní. Znalci k tomu mohou přistoupit i Zenově 🙂

Protože za klíčové podklady pro finální text považuji výstupy předmětu "semestrální projekt", je možné jej brát jako výchozí nástroj z kategorie průběžné práce a rád bych se o něm zmínil podrobněji. Minimálně u nás na fakultě je to jeden z prostředků, jak motivovat (případně přinutit) studenty systematicky pracovat na závěrečné práci dřív, než až v semestru, ve kterém práci odevzdávají. Pokud takový předmět neexistuje, je dobré se dohodnout s vedoucím práce a vytvořit si jej alespoň "virtuálně". Neznám vedoucího, který by se tomu bránil. Výstupem předmětu je krátký text a prezentace dosažených výstupů, včetně popsání dalších kroků práce. Text je obvykle alespoň rámcově ve struktuře závěrečné práce a umožňuje si "osahat" prostředí a způsob psaní. I když samozřejmě záleží na studentech a vedoucím, jak kvalitně se toho chopí. Já doporučuji to nepodcenit a věnovat tomu velkou důležitost. Protože jak říkal slavný ruský vojevůdce Alexandr Vasiljevič Suvorov, "Těžko na cvičišti – lehko na bojišti". Možnost si vše téměř bezbolestně vyzkoušet a v dostatečném předstihu zjistit, že to celé zase tak jednoduché není, je k nezaplacení. Pokud tedy nechceme jít metodou opakované obhajoby práce. 🙂  Neocenitelná je také zpětná vazba k vytvořeným výstupům jak od vedoucího, tak i vyučujícího předmětu, kterým je obvykle někdo jiný, než vedoucí práce.

Já osobně semestrální projekt beru i jako takovou malou zkoušku přístupu studentů k samostatné systémové práci. Což pro studenty představuje často první "náraz do zdi", popřípadě procitnutí do "reality", protože je to jejich první větší práce. Důležité je ale předmět a jeho výstupy nepřeceňovat, tj. uvědomit si, a pořád počítat s tím, že ani sebekvalitnější projekt a jeho výstupy nemusí z pohledu závěrečného textu znamenat téměř nic. Co tím myslím? Obvykle se snažíme, aby semestrální projekt pokryl teoretickou část práce. To ale může svádět k chybným úvahám, že text semestrálního projektu při psaní závěrečného textu zkopírujeme 1:1 a máme hotovou polovinu textu závěrečné práce. Tím pádem nám na konci bude pro psaní textu stačit méně času. Ve skutečnosti to tak ale téměř nikdy není. Je třeba si uvědomit, že závěrečný text má jinou podobu (směřuje k jinému výstupu), strukturu, obsah, návaznosti a tudíž je výstupy projektu nutné většinou nejprve upravit, často výrazným způsobem, a teprve následně zapracovat, což určitý čas zabere. 

Mé disertační práci předcházelo sepsání a obhájení tzv. "minima". To je v podstatě text, shrnující práci (především rešeršní), převedenou do ústní obhajoby "minima" a navrhující konkrétní cíle a výstupy disertační práce. Když jsem plánoval psaní samotné disertace, naivně, tedy stejně jako většina studentů, jsem si myslel, že díky textu "minima" to bude jednodušší, protože mám "něco sepsané". Nakonec jsem ale "minimum" využil minimálně 🙂 , především jako výchozí podklad pro vytvoření struktury disertace. Ze samotného textu jsem použil jen uvedené zdroje, pár obrázků, několik definic a vybrané klíčové definice. Z pohledu rozsahu disertační práce bych řekl, že výstupy "minima" netvořily více než 10% celkového textu. Ne proto, že bych měl "minimum" napsané špatně, ale jak se ukázalo později, celou řadu věcí jsem nakonec dělal jinak. A s tím je třeba počítat i v závěrečné práci. Ačkoliv se to na začátku nezdá, během realizace  praktické části se toho může docela dost změnit. Tolik tedy k "semestrálnímu projektu".

Pojďme se posunout k dalším nástrojům v této kategorii. Asi není nutné moc rozebírat různé "fyzické" složky a zápisníky, do kterých si ukládáme průběžné výstupy. Doporučuji si hned na začátku celé práce stanovit alespoň minimální systém zařazování a archivace materiálů, aby se vám nestalo totéž co mně, když jsem při psaní závěrečného textu často prohrabával stejné hromádky papírů několikrát ze všech stran, abych to, co hledám, nakonec našel úplnou náhodou v okamžiku, kdy jsem to nepotřeboval 🙂 Není třeba z toho ale dělat žádnou vědu. Stačí systém několika různých pojmenovaných hromádek, případně krátké komentáře v záhlaví dokumentů, o co v nich jde. Pečlivější z vás si k tomu mohou udělat i doprovodný obsah ve formě doplňkového dokumentu. Což jsem mimochodem také zkoušel, ale nakonec od toho upustil, protože je s tím z mého pohledu zbytečně moc práce. Úplně postačí podoba řízeného chaosu (nepořádku). 

Pro elektronické materiály je to obdobné. Vytvoříme si sadu složek, kterým přiřadíme systém zařazování souborů (většinou dokumentů a obrázků). Každý by si měl vytvořit takovou strukturu, která mu nejlépe vyhovuje. Jenom ji nedoporučuji dělat ani moc hlubokou, ani moc širokou. Výhodou elektronické podoby je skutečnost, že při využití fulltextu můžeme velmi jednoduše, pomocí klíčových slov najít vše, co potřebujeme i když žádný větší systém složek nepoužíváme. Pozor ale na to, pod jakým názvem soubory do jednotlivých složek ukládáme. Já jsem začal ukládáním pod originálním názvem souboru, což jsem ale velmi rychle opustil, protože název XY2016-ax9.doc asi nikomu moc neřekne. Následně jsem si zkusil pojmenovávat ukládané soubory vybranými názvy z jejich obsahu. Ale ani to nebylo moc vhodné, protože bez jakéhokoliv doplňujícího komentáře jsem stejně nepoznal, o co v souboru jde. Proto jsem si udělal pomocný rozcestník v podobě webové stránky se "živými" odkazy, což mně připadalo jako nejlepší řešení. Nakonec jsem ale rezignoval i na tento způsob a přešel k tomu, co jsem do té doby nepoužíval. Asi proto, že jsem málo "rešeršoval" 🙂 Konkrétně jsme začal používat pro ukládání dokumentů citační manažer. To je nástroj, který doporučuji používat všem od začátku práce. Dokonce bych řekl, že je jedná o nástroj "must have" a nechápu, jak jsem bez něj mohl vůbec v době přípravy minima "žít" 🙂 Proč? Manažer umožňuje strukturovaně ukládat různé dokumenty, včetně webových stránek, kategorizovat je, přidávat k nim komentáře, vyhledávat v nich a jako třešničku na dortu vygenerovat do finálního textu seznam literatury, včetně všech klíčový parametrů dle použité normy. Například datum navštívení webové stránky. Toto vám sebelepší systém složek neudělá. 

V rámci své práce jsem zkoušel manažerů několik, ale nakonec jsem si vybral Mendeley. Nicméně, v podstatě je jedno, co používáte. Přínosy jsou však ohromné. Více informací lze najít například na stránkách Technické knihovny. Ať již ale používáte jakýkoliv systém, vždy pamatujte na zálohování. Není nic horšího, než když o všechno, co jste pečlivě po dlouhou dobu shromažďovali, najednou přijdete. U papírových materiálů asi není třeba dělat kopie a ukládat je na různá místa, ale spíše zabránit tomu, abychom my sami nebo někdo z našich blízkých, který nevydrží pohled na řízený chaos, udělal úklid. U elektronických materiálů je to jednodušší. Citační manažery většinou mají online kopii, takže v případě zničení nebo zcizení počítače se lze k datům dostat. Pro běžné soubory je v dnešní době samozřejmostí použití cloudu. Já používám OneDrive, ale klidně lze použít i DropBox nebo jiné úložiště. Důvodem pro používání OneDrivu je skutečnost, že ČVUT má pro zaměstnance a studenty licenci Office 365, kde je k dispozici OneDrive pro firmy s kapacitou 1TB, včetně historie verzí dokumentů. Bonusem Office 365 balíčku je možnost používání kancelářského balíku MS Office. 

Mezi průběžné podpůrné nástroje řadím i různé nástroje pro zachycení myšlenek (já s oblibou používám myšlenkové mapy) a tvorbu poznámek, tj. textový, tabulkový a další typy editorů. Bez ohledu na to, jestli fungují online nebo offline. Tím se plynule dostáváme ke druhé kategorii nástrojů, kterou tvoří "Nástroje pro podporu psaní textu". Zatímco předchozí typ nástroje nám pomáhá sbírat podklady, tento typ nástrojů nám pomáhá vytvořit finální verzi textu. A protože text je první vizitkou, se kterou se potká jak hodnotitel práce, tak i libovolný zájemce o ni, je třeba věnovat pozornost nejen obsahu, ale také vzhledu. Obsahovou stránku budeme řešit v následující kapitole, v tomto se budeme věnovat stránce formální. Vyjít můžeme z obecných doporučení, která má na svých stránkách Technická knihovna, popřípadě lze na internetu najít celou řadu dalších zdrojů. Co mají všechna doporučení společné je skutečnost, že definují pravidla pro formální vzhled, kterých je dobré se držet, aby byl náš výstup nejen kvalitní, ale také čitelný a jednoduše řečeno „hezký“. Čímž se dostáváme k textovému editoru, protože psací stroj nebo ruční texty jsou pro většinu z nás, naštěstí, již v propadlišti dějin.

Abychom byli schopni dodržet formální požadavky na vzhled a jeho strukturu, musí být použitý editor schopen nastavovat různé styly a formáty textu. Nejde tedy jen o obyčejný "texťák" typu poznámkový blok ve Windows. Ten si nechme na průběžné poznámky. Potřebujeme plnohodnotný textový editor. Jedno, jestli online nebo offline, spíše záleží na tom, jaké je schopen generovat výstupy a jak jednoduše se v něm pracuje. Na akademické půdě existují z pohledu textového editoru dvě skupiny lidí. První preferuje používání běžného  MS Wordu nebo jakékoliv jeho odnože, druhá zase používání systému TeX v jeho různých podobách, obvykle LaTeX. Můj názor je ten, že pro jednoduchou běžnou práci je vhodnější použít, díky své přehlednosti a jednoduchosti, Word. TeX je vhodný pro psaní prací, které jsou akademické povahy, většího rozsahu nebo nám záleží na kvalitě výstupů, protože se jedná o typografický systém. Pro svoji disertaci jsem dlouho zvažoval, který nástroj použít. Dokonce jsem několik nástrojů chvíli i zkoušel. LaTeX jsem si pamatoval ještě ze svých studií a dobře si uvědomoval, co psaní textu obnáší. MS Word zase používám každý den. Po několika experimentech jsem se nakonec rozhodl pro MS Word, jehož použití se mně pro vytvoření výsledného textu zdálo být jednodušší, efektivnější a tím pádem rychlejší. Během psaní mně ale došlo, že volba MS Wordu nebyla ta nejšťastnější, protože MS Word má stále spoustu problematický míst, díky kterým z něj asi nikdy typografický systém nebude. Proto, kdybych teď psal podobnou práci, šel bych cestou TeXu. A TeX nebo LaTeX doporučuji (vlastně nařizuji) použít i svým studentům. Proč? Protože si mohou v některých případech ušetřit nejen čas, ale také nervy a zdravý rozum.

Na co konkrétně narážím? První věcí je skutečnost, že pro TeX existují oficiální šablony, které obsahují veškeré formální náležitosti, takže není nutné řešit stránkování, velikost písma, začátek velké kapitoly, odsazení od kraje atd. Toto pro Word neexistuje a pravděpodobně asi nikdy existovat nebude. Já jsem si toto všechno musel vytvořit sám. A stejně jsem po vytištění zjistil, že některé věci jsem udělal blbě. Dokonce je možné, že ve Wordu ani udělat nejdou. Například jsem zjistil, že mám stejné odsazení od vnějšího kraje na sudých i lichých stránkách, což znamená, že větší okraj jsem měl na polovině stránek tam, kde být neměl 🙂 Formální úprava je tak prvním důvodem, proč nepoužívat MS Word. Druhým důvodem je samotný průběh psaní. Čím delší můj text byl, tím větší problémy se stabilitou MS Wordu jsem měl. Obzvláště, když se do textu přidávaly obrázky. Ne, že by Word vůbec nefungoval, ale v ten nejméně vhodný okamžik "zamrzl" a jediným způsobem, jak z toho ven, bylo násilné ukončení a znovu spuštění Wordu. A přestože má Word v sobě zabudované automatické zálohování textu, obvykle v obnovené kopii chybělo vše, co jsem považoval za to nejlepší, co jsem do té doby vymyslel. Výhodou na druhou stranu bylo, že jsem se naučil používat kombinaci kláves CTRL+S (což od té doby dělám i jinde) a vytvářet posloupnost různých verzí dokumentu pro případ, že by se MS Wordu nepovedlo nic obnovit. Pro doplnění dodávám, že verzí nemyslím verzování v systému OneDrive nebo DropBoxu, ale vytvoření nového souboru, třeba s jiným názvem. Tj. bude existovat více souborů s různými názvy a svou vlastní historií.

Vytváření různých verzí, například dle vypracovaných kapitol, obecně a dle mých zkušeností nemusí být zase až tak moc špatné, protože někdy není od věci část textu zahodit a začít znovu. Tj. vrátit se k předchozí verzi a na tu navázat jiným textem nebo porovnat několik různých variant a z nich vybrat tu lepší. Škarohlídi by mohli navíc dodat, že občas by stálo za to možná začít úplně od začátku s celým textem, protože na druhý pokus budeme psát efektivněji. Což mohu podložit opět vlastní zkušeností, ale moc to nedoporučuji 🙂 Když se vrátím zpět k problémům se "zamrzáním" , tak to zčásti přičítám formátu, do kterého Word ukládá text (naštěstí již není čistě binární), zčásti  antiviru, který mně občas sáhl na otevřený soubor a zčásti synchronizaci s OneDrivem, který si pravidelně kopíruje aktuální verzi souboru. Když se toto všechno sešlo najednou, tak to MS Word zřejmě neustál. Pozor je třeba si dát také na instalované a povolené doplňky aplikace MS Word. Zvláště ty, které potřebují komunikovat online. Typickým příkladem je mnou používaný doplněk Grammarly pro anglickou jazykovou korekturu. Ten využívá online databázi a kontrolu provádí v podstatě při každé změně textu. Což znamená, že jakmile začne být text delší, tak se psaní stává čím dál tím komplikovanější, protože MS Word začne na čím dál delší dobu zamrzat. Jasné doporučení zní, všechno, co nepotřebujeme, vypnout a u těch ostatních doplňků zvážit, zda je opravdu potřebujeme již při psaní nebo bude stačit je použít až po dokončení textu. V prvním případě opět platí, že je nutné je vypnout.

Naproti tomu TeX používá čistě textový formát, takže práce s ním je z hlediska jeho úprav jednodušší. Tato jednoduchost je ale vykoupena skutečností, že psaní v něm je v celé řadě případů podobné "programování", protože při psaní specifických znaků, tabulek atd. je nutné používat sekvenci speciálních znaků. Jejich zvládnutí sice není nijak složité, ale pro většinu normálních uživatelů představuje komplikaci, bránící běžnému používání. Nezvyklé je také to, že k němu není, alespoň já jsem to nenašel, žádný čistý WISWYG editor ala MS Word. Na druhou stranu je ale možné použít cokoliv, třeba i zmiňovaný poznámkový blok, protože potřebujeme na výstupu, jako podklad pro generování finálního výstupu, čistý text. Naštěstí od doby, kdy jsem LaTeX používal během studií já, uplynulo hodně vody a existují nástroje, které psaní výrazným způsobem zjednodušují od instalace až po generování výstupů. I když pamětníci a borci často zůstávají u u editoru "vi" nebo "emacs", které jsou dobře známé "core" uživatelům Linuxu. Nástroje, které používají běžní uživatelé obvykle fungují tak, že v jedné části se píše "hrubý" text a ve druhé se zobrazuje průběžně generovaný výstup v PDF souboru. Já jsem si při výběru editoru chvilku hrál s MiKTeXem, který stačí stáhnout a dle instrukcí, včetně lokalizace, nainstalovat. Po instalaci je možné začít bez problémů ihned psát. V online režimu jsem na jednom společném článku pracoval v Overleafu, který je pro psaní závěrečné práce také použitelný.

Když se nám povede překonat prvotní bolesti, spojené se zprovozněním prostředí a naučením se psaní textu, můžeme začít sklízet plody našeho úsilí, mezi které bez pochyby patří špičková kvalita výstupů. Což je (nejen) můj poslední důvod, proč použít TeX. Finální výstupy z něj jsou, ať chceme nebo nechceme, vždy lepší a hezčí. Mimo těchto konkrétních faktických argumentů bych ještě dodal jeden subjektivní, kterým je, minimálně na ČVUT, skutečnost, že TeX se považuje za nepsaný standard pro psaní odborných prací. Takže, pokud chcete pokračovat ve studiu na navazující akademické úrovni, budete přispívat na konferenci nebo do sborníku, na požadavek znalosti TeXu dříve nebo později určitě narazíte. 

Overleaf

Abych to uzavřel, pro psaní finálního textu závěrečné práce doporučuji jako nástroj použít typografický systém TeX, včetně existující šablony. Neznalé je nutné na závěr ještě upozornit na skutečnost, že je nutné rozlišovat mezi TeXem a LaTeXem. Zatímco TeX je samotný systém, LaTeX je jeho nadstavba (zjednodušeně řečen sada maker). Pokud jsem až dosud používal TeX a LaTeX pro totéž, od této chvíle je nutné tyto dva pojmy odlišovat. Vyhnete se tím možným problémům a ušetříte si čas s řešením problémů, způsobených tím, že jednoduše řečeno texty z LaTeXu nemusí fungovat v TeXu a obráceně. Všem doporučuji se podívat na stránky kolegy Olšáka, který je považován za „guru“ TeXu a na ČVUT. Ohledně LaTeXu se můžete podívat třeba na obecné stránky nejen o LaTeXu nebo pohledat na internetu. Materiálů, včetně různých zájmových skupin, je dostatek. 

Mimo textového editoru doporučuji si pro psaní textu dobře vybrat také nástroje pro zpracování obrázků a tabulek, které budete s největší pravděpodobností do textu vkládat. Tady žádné doporučení nedávám, protože se na to necítím a spíš nechávám na každém, aby si vybral sám. Já jsem třeba pro tabulky, podobně jako tomu je asi u většiny z nás, používal Excel, rozšířený o doplněk XL Toolbox, který umožňuje generovat výstupy z Excelu ve vysoké kvalitě (rozlišení). V mém případě grafy a tabulky jako obrázky, které jsem vkládal do finálního textu. Pro práci s obrázky jsem žádný specifický nástroj neměl. Jednoduché obrázky jsem si maloval přímo ve Wordu nebo Excelu. Ostatní jsem obvykle přebíral jako hotové z jiných zdrojů. Vždy ale dejte pozor na kvalitu obrázků (rozlišení). Je třeba si uvědomit, že screenshot má omezené (nízké) rozlišení a přestože na obrazovce je vše zobrazeno perfektně, s velmi vysokou pravděpodobností se stane, že po vytištění na papír nebo uložení do PDF-ka bude obrázek rozmazaný. Používejte tedy vždy obrázky ve vysoké kvalitě. Také pozor na formáty souborů s obrázky. V případě, že je obrázek komprimovaný (například jpg soubor), tak se s vysokou pravděpodobností při tisku také rozmaže. Pokud si tedy nejste jistí kvalitou výstupu, zkuste si text cvičeně vytisknout do PDF nebo na papír. Sami uvidíte, co dostanete. Já to před finálním tiskem dělal docela intenzivně. Když s kvalitou obrázku, získaného z jiného zdroje, nepůjde nic udělat, tak buď obrázek namalujte sami znovu, nebo použijte jiný, který kvalitu výstupního textu nezhorší. Popřípadě obrázek z textu vynechejte. Zase tak moc se nestane. 

Blížíme se do finále dnešní kapitoly a není možné nezmínit celkovou kvalitu výsledného textu po stránce jazykové. Sebelepší nástroj ani šablona za nás zatím jazykovou kvalitu nevyřeší. Ale jsou nástroje, které nám s ní mohou pomoct. Když pominu živé lidské korektory (viz minulý příspěvek), tak minimálně pro gramatické chyby a překlepy je možné použít různé jazykové korektory. Ať již ve formě pluginů pro webové prohlížeče nebo textových editorů se zabudovanou jazykovou korekcí. Nakopírování textu do Wordu, provedení jazykové korekce a zpětné nakopírování do TeXu nás také moc času nestojí. Vězte, že není vůbec příjemné, když se při obhajobě budete muset místo odborné stránky vyjadřovat ke kvalitě textu a obhajovat, že neumíte napsat správně jednoduchý text. Na jistotě vám to nepřidá. Věřte, že vím, o čem píšu. Na první pohled je to úsměvné, ale v důsledku to bere při obhajobě dost sil, které mohou chybět jinde. A přitom se tomu vše dá vcelku jednoduše předejít. Takže nástroj pro jazykovou korekturu je opět z kategorie "must have".

V souvislosti s dobrou kvalitou jazyka a jako takovou malou třešničku na dortu musím zmínit ještě klávesnici, na které práci píšeme. Zvláště, když budete psát svoji závěrečnou práci na notebooku, zamyslete se nad tím, jestli nestojí za to ji vyměnit, nebo raději psát na klávesnici externí. Možná se tomu zasmějete, ale já jsem v době před a po začátku psaní disertace pozoroval, že začínám psát jako "dyslektik" (tímto se omlouvám za to, že jsem tuto skupinu, která za to nemůže, použil jako přirovnání) a v téměř každém slově měl překlep nebo v něm chyběla písmenka. Což v případě psaní disertační práce znamenalo, že jsem víc času trávil korekturou než psaním. Jednu chvilku jsem si říkal, že je to asi tím, že s přicházejícím věkem má hlava myslí rychleji, než jsou schopny psát mé ruce. V jiné chvilce zase, že ruce začínají fungovat jako doplněk mozku (podobně jako u dinosaurů, kteří měli díky své velikosti mozků několik) a predikují to, co budu chtít napsat. Jenom s tím problémem, že predikce je neúplná nebo chybná, často že pak včas nedorazí informace o nutnosti korektury 🙂 Řešení přišlo s ulomeným tlačítkem "E" na klávesnici.

Jak všichni víme, tak se jedná o nejfrekventovanější písmeno v české abecedě a tím pádem i nejpoužívanější klávesu. Ignorovat toto chybějící tlačítko je tedy v podstatě nemožné. Jako správný "hamoun" a technik jsem nejprve tlačítko pedantně přilepil, aby plnilo svou funkci. To se povedlo, ale současně ve mně začal vrtat červík pochybností, zda bych klávesnici neměl přece jen vyměnit, protože jsem si mimo jiné začal více všímat její pomalejší odezvy, což kupodivu několik mechanických korekcí v podobě úderů zavřenou pěstí nevylepšilo. Ze samotné výměny jsem strach neměl, protože jako správný technik nemám problém cokoliv rozdělat a složit. V mnoha případech i s optimalizací v podobě odstranění nadbytečných šroubků, které po montáži obvykle zůstanou na stole. Takže jsem si našel manuál pro údržbu, zjistil, že je vše jednoduché, protože stačí jen odšroubovat tři šroubky, klávesnici vyndat, odpojit a obráceným způsobem namontovat. Na první pohled nic složitého. Nastala tedy druhá fáze hledání náhradního dílu a kupodivu ani toto nebylo nic složitého a do tří dnů jsem klávesnici obdržel. Za chvilku byla vyměněná a jupíííí. Kvalita textu se zlepšila a na stole nezůstal žádný šroubek. Takže na klávesnici pozor. Může to být velmi nečekaný zdroj překlepů a podivných formulací 🙂

Uff. Konečně jsme na konci kapitoly o nástrojích a snad není na škodu, že jsem se v ní rozepsal trochu víc, než jsem původně chtěl. Příště to snad bude kratší. Mimochodem, do kapitoly jsem nezahrnul v úvodu zmiňovanou třetí kategorii nástrojů, kterou lze pojmenovat "Doplňkové nástroje". Co se za touto kategorií skrývá, si můžete přečíst později v příspěvku, který bude zaměřený na postup psaní. V každém případě, ať už použijete mnou doporučené nebo jiné, vámi zvolené, nástroje, vždy mějte na paměti, že nástroje vám mají pomáhat a zjednodušovat práci. Ne ji komplikovat. Nástroj musí být dobrým sluhou a ne zlým pánem. Příště se podíváme na obsah práce.

Pavel Náplava

Podělte se s ostatními
Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *