Načítám...
Postřehy z akcí

Když se řekne konference …

Každý kdo něco dělá dříve nebo později dojde k názoru, že není špatné se tím co dělá pochlubit, získat zpětnou vazbu nebo naopak okouknout co dělají jiní a nechat se jimi inspirovat. Myslet si, že to, co dělám já nikdo neumí, nebude umět nebo že jsem já jediný „snědl všechnu moudrost světa“ je velmi pošetilé. Vždyť již jen potvrzený fakt, že než my uděláme prezentaci naší myšlenky, tak v Číně ji již dávno vyrábějí nebo dokonce je to dávno překonané, mluví sám za sebe. Proto se pořádají různé veletrhy, kde se prezentují novinky, výrobky nebo myšlenky. Akademická sféra a výzkumníci pak pořádají konference, kterým bych se v tomto příspěvku rád věnoval a trochu poodkryl jejich zákulisí. K zamyšlení mě přivedla letošní účast na konferenci CBI2014, které jsem se účastnil a která roztočila mé mozkové závity k neskutečné kreativitě a výkonu.

Místo konání – Ženeva

Na začátku je třeba říct, že není konference jako konference. V podstatě je to jako se školou. I konference jsou takové, na kterých chtějí jejich pořadatelé jen zbohatnou. Účast na takové konferenci má smysl jen v případě, že disponujeme neomezeným rozpočtem a bereme ji spíše jako možnost se podívat někam, kam bychom asi nikdy nevyrazili. O tom, že to takto může docela dobře fungovat, svědčí velké množství takovýchto konferencí. No a protože firemní rozpočty, zvláště u velkých firem, mají část rozpočtu vyhrazenu pro prezentaci na podobných akcích, je jejich životaschopnost zajištěna dlouhodobě. Druhou, tou správnou kategorií, jsou konference, které mají svoji vědeckou hodnotu a prezentace na těchto konferencích, včetně publikace ve sborníku, je prestižní. Velmi často se tak totiž dají získat zajímavé finanční zdroje a jméno jak mezi vědeckou komunitou, tak i v komerční sféře, protože firmy o spolupráci se zajímavými a chytrými lidmi zatím stále stojí. Bohužel je často z finančních důvodů přetáhnou (přeplatí) a věda pak příslušný talent postrádá. Výjimkou jsou firmy, které mají svá výzkumná oddělení a přetahují si vědátory k sobě, což zase tak špatné nemusí být.
Svou náplní lze konference rozdělit na ryze vědecké a vědecko-aplikační. Ty první se zabývají především základním výzkumem, ty druhé pak aplikací metod a zpětnou vazbou různých metod v praxi. Auditorium účastníků je jasné. Asi není nutné se ptát, kde najdeme „bláznivé“ vědce a „šílence“, kteří žijí ve vědeckém „Matrixu“. Já měl možnost se několikrát podobné „odlehčené“ verze zúčastnit a přiznám se, že účast na nich byla často frustrací a i důvodem, proč jsem nedokončil své první postgraduální studium. Na to, aby člověk do této komunity zapadnul, je opravdu nutné vědou žít. A přestože jsem se o to snažil a občas byl i nadšený, po skončení prezentací a konference jsem nebyl schopen přepnout do dlouhodobého „vědeckého“ programu. Zpětně vidím, že důležitým faktem je především práce ve vědeckém prostředí pod tlakem, která člověka „přinutí“ (motivuje) k vědeckému přepnutí nebo jej naopak včas odradí. Ne každý dokáže překonat fakt, že dlouho nemá za sebou žádný hmatatelný nebo smysluplný výsledek.
Druhý typ konference je z tohoto pohledu lepší. Představuje jakýsi přechod mezi praxí a vědou. Delší pobyt v praxi velmi často totiž přivede některé lidi k přesvědčení, že „hrubá“ práce není to, co by je dlouhodobě bavilo. Zvláště když nemohou projevit žádnou kreativitu. A protože věda, jak jsem psal kousek výš, je i zdrojem pokroku, část lidí se buď na menší/větší úvazek vrací na univerzity nebo jezdí po konferencích, které mají svoji vědeckou hodnotu a rozumně kombinují praxi s vědou. A přesně taková byla právě proběhlá konference CBI2014 v Ženevě.
Svou velikostí patří k menším. Cca. 100 účastníků je tak akorát na to, aby byla možnost se s většinou účastníků seznámit a byl dostatek času získat v oblasti zaměření konference dostatečný přehled. Pokud bych měl dát první doporučení, tak při zvažování alespoň své první účasti na konferenci se dívejte na její velikost. Menší konference je tak trochu rodinná a je ideálním způsobem pro navázání kontaktů a získání zpětné vazby. Ono se dá jet na konferenci, kde jsou stovky až tisíce účastníků, ale v tomto případě je to především pro nás introverty (vida zase jsem k nám introvertům dostal :-)), o hodně náročnější a výsledkem může být relativně velká izolovanost. Často to chce i ostré lokty, protože větší počet účastníků znamená i větší zájem o diskusi s těmi „nejlepšími“ a „nejzajímavějšími“ prezentátory. Druhým důležitým faktem pro výběr konference je její záštita. Kvalita konference se pozná podle toho, že ji zaštituje nějaká prestižní organizace. Často je to IEEE. Vybrat se dá i podle členů organizačního výboru, kteří by se většinou nepodepsali pod něco, co by jim mohlo zkazit pověst. Celé to pak podtrhuje fakt, že dobrou konferenci spoluorganizuje nějaká „lepší“ univerzita. V případě mé konference to byla „University of Geneva“. Pro nás, kteří jsme také z univerzity, se tak jedná o jakousi třešničku na dortu, protože se můžeme podívat ke konkurenci.

Unimail – University of Geneva

Účast na konferenci může být trojího typu. Pasivní, kdy jedeme lidově řečeno „na čumendu“ a očekávání jsou malá. Nebo naopak aktivní, kdy máme příspěvek a musíme nejen tento příspěvek sepsat, ale také odprezentovat. Podle toho, jestli konference bere všechny příspěvky nebo jen vybrané, lze také poznat její kvalitu. Na dobré konferenci se akceptuje jen cca. 30% příspěvků. V případě CBI to bylo, včetně workshopů, nakonec 44%. Pro nás potěšitelné je, že jsme byli mezi těmi úspěšnými a dá se říct i šťastnými. Stejně tak je zajímavé, že mezi přihlášenými příspěvky byly jen dva z Čech. Oba z našeho centra 🙂 Měli jsme tedy úspěšnost 50%, což není vůbec špatné. Tady je nutné přiznat, že náš příspěvek byl z hlavní sekce přesunutý do workshopové sekce, ale i tak je to úspěch. Mimochodem, workshopy jsou zajímavým doplňkem konferencí, protože jak plyne ze samotného názvu, jejich cílem jsou především praktičtější případové studie a často i „praktická“ cvičení. Někteří účastníci dokonce jezdí jen na tyto workshopy. Příště chceme proniknout i do hlavní, vědečtější sekce.
Přijetí příspěvku, jak by si někdo mylně mohl myslet, neznamená, že náklady na účast automaticky platí pořadatel. Naopak, v podstatě není rozdíl mezi aktivním a pasivním účastníkem. Oba platí stejný poplatek. Výsadu, že náklady platí organizátor, mají jen špičkoví prezentující, kteří mají vyzvané přednášky. Nicméně většinou platí jedno pravidlo, které říká, že když vám přijmou příspěvek na zajímavé konferenci, je schopna většinu nákladů ze svých interních zdrojů uhradit univerzita, protože je to pro ni věcí prestiže. Zvláště pro mladé vědce je to povzbuzujícím faktorem k tomu, aby se o účast na prestižní konferenci pokoušeli a nebáli se toho. Ti, kterým nepřijmou příspěvek, ale na konferenci chtějí jet, představují třetí typ účastníků. Na konferenci jedou s jasným cílem se seznámit, zkontaktovat někoho zajímavého nebo rozjet spolupráci, aby se jim účast na konferenci zaplatila.

Statistika přijatých příspěvků

Samotná účast na konferenci má několik fází. Vždy záleží na tom, zda jedeme poprvé nebo po několikáté, známe někoho z účastníků, máme příspěvek atd. Já osobně, jako méně zkušený, vždy procházím fází nadšení z přijatého příspěvku a vidinou svých několika minut slávy. Čím víc se ale blíží den odjezdu, tím začínají vzrůstat pochybnosti, zda to má smysl, zda nejde o ztrátu času, hledám důvody proč by bylo lepší nejet atd. Proto je dobré všechny poplatky zaplatit co nejdřív, aby zrušení účasti nebylo úplně jednoduché. Po příjezdu a registraci začíná další fáze, kdy se z deziluze začíná stávat nadšení. Zvláště, když člověk potká někoho známého. Euforie pak plně propukne v okamžiku, kdy člověk přednese svůj příspěvek, poprvé se zeptá přednášejícího v rámci diskuse po jeho prezentaci nebo v kuloárech u kafe, při obědě a kdekoliv jinde. Po skončení konference následuje poslední fáze, kterou je smutek z toho, že když to konečně začalo být příjemné a fajn, všechno skončilo. Tento smutek přetrvává ještě několik dní po konferenci. Ideálním únikem je projít vizitky, zkontaktovat všechny, se kterými se člověk potkal a minimálně jim poděkovat za zajímavou diskusi. To alespoň na chvilku otupí smutek, a když to člověk udělá pořádně, pomůže mu to rozvinout myšlenky, které na konferenci vznikly.
Zajímavou otázkou je, zda jet na konferenci sám nebo s někým. Při srovnání s loňskem, kdy jsme jeli dva, musím konstatovat, že alespoň pro mě bylo lepší jet sám. Člověk je nucen, pokud se alespoň trochu nebojí, více komunikovat s „cizími“ lidmi a když se překlopí do fáze komunikace, tak se stírají i rozdíly mezi introverty a extroverty. Také pravděpodobnost, že za vámi přijde někdo, kdo je na konferenci také sám a má trochu obavy z komunikace, roste. Já tak například navázal kontakt s jedním zajímavým italským doktorandem, toho času působícím v Anglii. Normálně bych se s ním asi moc do řeči nedal, protože jeho oblast zájmu, kterou prezentoval, byla docela vzdálená od té mé. Další výhodou je, že je člověk nucen mluvit cizím jazykem, v tomto případě anglicky. Něco víc k tomu napíšu příště, ale není třeba se toho vůbec bát. Ať si o své angličtině myslíme cokoliv. Nevýhodou toho, že jsem jel sám, byl fakt, že první večer nebylo s kým zajít na pivo 🙂 Také postel na hotelu byla z poloviny prázdná, což nevím jestli bylo výhodou nebo nevýhodou.
No a protože konference jsou především o potkávání, seznamování a navazování kontaktů, je součástí každé z nich jeden nebo více společenských večírků. Konference CBI měla v loňském i letošním roce dva. První byl oficiálním přivítáním ve městě konání a druhý společnou večeří. V obou případech to podpořilo další seznamování. Přispěly k tomu „stísněnější“ prostory, dobré pití (střídmé a atmosféru uvolňující popíjení alkoholu) a také sdružování například u společného stolu. Letos to bylo docela fajn, protože jsem si jednak přisednul ke stolu, kde jsem měl několik známých a také k nám přisedl jeden vysmátý Korejec (z Jižní Koreje), který připomínal „Kecala“ z Prodané nevěsty a příjemně nás všechny dal dohromady 🙂 Já jsem si paradoxně při této příležitosti připomněl, jak je svět malý, protože jsem potkal člověka, který znal jednoho mého kolegu z ČVUT. Tak trochu to potvrdilo fakt, že ČVUT má ve světě dobré jméno.

První večírek v budově WMO

Co říci na závěr? Dalo by se toho napsat určitě víc. Já se k některým faktům ještě vrátím v dalším příspěvku nebo na facebooku. Minimálně se chci ještě zmínit o formě a způsobu prezentace. Čím bych ale chtěl uzavřít tento příspěvek je konstatováním, že svět přeje připraveným. Zkušenost mně ukázala, že jakmile se s někým chci seznámit, tak jedna z prvních jeho otázek je, jakou oblastí se zabývám. Proto je dobré si před konferencí jednak připravit nějaké povídání a pak také všemožné elektronické informace o sobě. Ať již webové stránky nebo profil na LinkedInu. V dnešní době totiž, a dělám to i já, si každý zkoukne stránky na webu z vizitky nebo prezentace a následně se pokouší příslušnou osobu najít a zkontaktovat na LinkedInu. Mně se stalo, že krátce po té, co jsem s někým diskutoval a dal mu svou vizitku, za chvilku mě kontaktoval se žádostí o přátelství na LinkedInu. Příjemné je, že se na akcích tohoto typu nikdo nepovyšuje a je ochoten se s Vámi bavit. Já se takto například dvakrát potkal v tramvaji s chairmanem konference a tak trochu s obavou jej oslovil. Poprvé byl takový opatrný, ale podruhé to již bylo úsměvné a docela dobře jsme pokecali. Mimochodem se tím potvrdilo, že mlčeti stříbro, ale mluviti zlato. Nebojte se tedy a když budete mít možnost, tak i přes počáteční obavy vyrazte, seznamujte se, diskutujte a navazujte nové kontakty.

Příjemně potěšený účastník konference CBI2014

Pavel Náplava

 

Podělte se s ostatními
Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *