Načítám...
Osobní zkušenosti

Zkušenosti ze zahraničního jazykového kurzu

V dnešním článku předkládáme čtenářům osobní zkušenosti se zahraničním jazykovým kurzem tak, jak jej zažil a viděl náš současný stážista Lukáš Zoubek. A protože k tomu není, mimo faktu, že se toho člověk nemusí bát, co dodat, tak nebudeme zbytečně zdržovat a rovnou se podíváme na Lukášovi dojmy.

Poté, co jsem si nedobrovolně prodloužil bakalářské studium o jeden semestr, vyvstalo přede mnou a začátkem navazujícího magisterského studia období téměř půlročního volna. Rozhodl jsem se toho využít ke zlepšení své němčiny, protože to je něco, co jsem už dlouho chtěl a v danou chvíli se objevila jedinečná příležitost, jak toho dosáhnout.

Vzhledem k tomu, že jsem nechtěl odjet nikam daleko (přítelkyně nebyla z mého rozhodnutí odjet do zahraničí moc nadšená), vybíral jsem jazykové školy v německých či rakouských městech blízko hranic ČR. Nakonec jsem si vybral školu Kästner Kolleg v Drážďanech.

Drážďany jsou dle mého názoru krásné město, s historickým centrem, a byť bylo po válce z velké části vybombardováno (nebo možná i díky tomu), je teď moderním městem. Jsou zde pěkné domy, široké ulice a především dokonalá síť cyklostezek, což mě jako nadšeného cyklistu zaujalo. Navíc tato škola patřila mezi ty levnější – což samozřejmě ve srovnání s Vídní, Mnichovem nebo Bayreuthem není tak překvapující.

Ve škole jsem si vybral intenzivní šestnáctitýdenní kurz – cílovou metou bylo dosažení úrovně C1. Přestože bylo možné se do kurzu přihlásit prostřednictvím české jazykové školy, rozhodl jsem se domluvit přímo s Kästner Kolleg. Stačilo vyměnit několik e-mailů a vše bylo domluveno. Dokonce mi nabídli možnost zprostředkování ubytování na koleji nebo privátě. Já si však řekl, že v době internetu to musím zvládnout sám. Po krátkém pátrání jsem zjistil, že to co hledám je tzv. „Studenten WG“, tedy společný podnájem studentů. Odpověděl jsem na několik inzerátů, většinou mi však odpověděli, že hledají někoho na delší dobu. Pak jsem ale narazil na kluka, který odjížděl na pět měsíců do Španělska a hledal někoho, kdo za něj bude po tu dobu platit nájem. Chtěl však, abych se za ním a jeho dvěma spolubydlícími (klukem a holkou studujícími techniku v Drážďanech) zastavil na kafe, podíval se na pokoj a celkově se představil. Vzhledem k tomu, že mi začínalo být jasné, že to se sháněním ubytování nebude zase tak jednoduché, jak jsem si představoval, moje nároky nebyly vysoké. Chtěl jsem prostě postel, psací stůl, internet a místo, kam bych si mohl dát kola, na kterých jsem plánoval v Drážďanech jezdit.

Proto jsem si jeden večer udělal výlet do Německa na otočku, na kafe. Odvahu spustit hned německy jsem nenašel. Naštěstí jsme se anglicky zvládli také domluvit. Řekli mi, že mají ještě jednoho zájemce. Díky tomu, že v předsíni stála jejich tři krásná kola, našli jsme velmi rychle společnou řeč a tím jsem získal pomyslné plusové body oproti druhému zájemci. Druhý den mi volali, že se rozhodli pro mne a počítají se mnou. Poté jsme sepsali smlouvu o podnájmu a ubytování bylo vyřešeno.

V březnu jsem se tedy zabalil a vyrazil s plně naloženým autem do Drážďan. Kromě zatím jednoho kola jsem si vezl i matraci, peřinu a polštář. Mimo to jsem jako „zápisné“ přivez i karton Plzní (myšleno pivo) – možná i proto mi dali přednost před druhými zájemci o pokoj. Také jsem se rozhodl, že od začátku budu mluvit už jen německy, takže začátek byl poměrně krušný.

Do školy jsem začal chodit hned druhý den. Měl jsem to přes celé město, tak jsem jel autem. Přece jen jsem nenašel odvahu na začátku března hledat trasu městem, které neznám. Přesto jsem ale ještě první týden na kole jezdit začal. Ve skupině nás bylo na začátku devět. Což je sice na konverzaci poměrně hodně, ale měl jsem alespoň čas se rozkoukat. Skupina se postupně během mého pobytu rozrůstala či zmenšovala o další studenty, podle toho jak německy už uměli a co bylo jejich cílem. Počet studentů ve skupině se tak různě měnil až jsme ve finále skončili jen tři.

Výuka probíhala denně od půl desáté do tří, odpoledne jsem tak měl volné k prohlížení města (to mě bavilo pouze první dva týdny), ježdění na kole nebo aktivity organizované školou. Ta přibližně jednou týdně organizovala různorodé akce – od grilování, fotbalu v parku po návštěvy pevností a hradů v okolí. Jednou nás dokonce vzali i na výlet do Prahy – to se ze mě stal pro jeden den průvodce a užil jsem si asi nejnáročnější jazykovou lekci. Kromě těchto aktivit organizovala škola také poznávací výlety do krásných hospod ve studentské (a poměrně alternativní) části města. Mimo případů, kdy jsem byl takto někde se školou nebo když jsem šel na pivo se spolubydlícími, jsem večery trávil nad domácími úkoly ze školy, kterých bylo požehnaně.

Pokud bych měl svoji zkušenost s odstupem času shrnout a zhodnotit, řekl bych, že i přes poměrně hodně práce se jednalo o bez-stresový a odpočinkový pobyt. Významným benefitem (kromě nových kamarádů a dalších zkušeností) je výrazné zlepšení mé němčiny. Závěrem bych jen doporučil všem ostatním, kteří řeší (budou řešit) podobnou situaci jako já, ať se zamyslí i nad možností účasti v podobných jazykových kurzech (ideálně v zahraničí). Zlepšíte si nejen své komunikačních dovednosti v cizím jazyce.

Lukáš Zoubek

 

Podělte se s ostatními
Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *