Jak jsem byl „bráchovi“ na svatbě aneb co dnešní studenti pravděpodobně nikdy nezažijí.

V období letních prázdnin ubývá povinností spojených se studenty a každý vyučující si během přípravy na zimní semestr v hlavě přehrává vše, co se mu povedlo a nepovedlo. Mimo jiné přemýšlí i nad studenty, které měl možnost učit a začíná se „těšit“ na studenty nové. Já jsem během tohoto přemýšlení zašel až tak daleko, že jsem zavzpomínal na svá studentská léta a zkusil srovnat svá studia se současnými. Nakonec jsem došel k závěru, že ve většině věcí srovnávat nelze. Nicméně při těchto úvahách mě napadlo, že v jedné věci srovnávat můžu. Tou věcí je množství zajímavých kontaktů, které bylo možné před revolucí a těsně po ní navázat, aniž by člověk musel přerušit studium nebo vycestovat do zahraničí.

Vysokoškolské studium je typické tím, že student během svého studia, ať již přímo ve škole nebo na koleji, pozná nové přátele. Někdy kamarádství vydrží déle, někdy má, díky tomu, že se studenti po ukončení studia vrací domů, krátké trvání. „Výjímkou“ mohou být přátelství, která končí svatbou. Zvláštní skupinu pak tvoří přátelství navázané s cizinci. A tady se dostávám k tomu, co bylo za dob mých studií jinak, než je tomu dnes. Díky různým mezistátním dohodám o vzájemné podpoře „spřátelených“ zemí studovalo na našich školách velké množství cizinců z celé řady zemí. Nemusím připomínat, že šlo o země, ve kterých byl vládní režim blízký našemu. Po revoluci smlouvy vypršeli, ubylo peněz a tím pádem i studentů. Naši studenti tak většinou přišli o zajímavou možnost navázat zajímavá přátelství a seznámit se s jinou kulturou a mentalitou. Což je, dle mého názoru, škoda, protože tato přátelství jsou tak trochu „jiná“. Já osobně mám zkušenost s tím, že jsou hlubší, otevřenejší a upřímnější.

Jak taková přátelství vznikala? Nejznámnější příběh zná asi každý. Když se řekne „Mireček“ a film o básnících, tak všichni vědí o co jde. A podobně to bylo i u mě. Jako „vyjukaný“ studentík z malé vesnice jsem po absolvování Gymnázia nastoupil do prvního ročníku ve velké Praze. Díky uzavřenosti a xenofobnosti předrevoluční společnosti jsem znal akorát televizního „Mirečka“ a tzv. „rákosníky“, jak se dodnes často říká Vietnamcům. Proto pro mě bylo velkým šokem, když jsem po chílích nervózního bloudění v budově ČVUT FEL vstoupil do učebny, kde se konalo mé úplně první cvičení. Zhruba polovina studentů byli cizinci a cizinky z různých koutů světa. Vlastně mimo Austrália a Antarktidy ze všech koutů (Panama, Senegal, Maďarsko, Řecko, Mongolsko atd.). Dnes už setkání s cizinci asi nikoho nepřekvapí, ale pro mě to tenkrát byl docela „šok“ a nějakou dobu mně trvalo než jsem překonal vštěpované zábrany a zjistil, že jsou to vlastně stejní studenti jako my. Jenom se narodili jinde. K prohlubování těchto přátelství výrazně přispíval fakt, že na rozdíl od dnešního studia, byly naše studentské kroužky stabilní a v podstatě jsme spolu studovali od prvního až do posledního ročníku. Občas sice někdo propadnul k nám nebo od nás, někdo jen tak prolítnul, ale jádro bylo pořád stejné. Zajímavé je, že pokud se obměňovalo složení skupin, vždy šlo většinou o cizince.

Ti z nás, co bydleli na koleji, měli ještě jednu výhodu. Když se šlo večer do klubu nebo na pivo, tak jsme měli možnost, po několika pivech, slyšet celou řadu různých historek a pověstí. Nad některými jsme se pozastavovali nebo později, když se jejich obsah „tak nějak“ měnil i docela dobře bavili.

Jedním z takovýchto kamarádů, které jsem měl možnost během svých studií potkat, je Serges Mpoungui (SM) z Konga (toho malého, s hlavním městem Brazaville), který se v Praze nedávno oženil a já měl možnost být na jeho svatbě. A to byl také jeden z hlavních impulsů pro napsání tohoto zamyšlení a krátký rozhovor, který jsem připojil. Myšlenku jsem v hlavě nosil dlouho, ale teprve tato akce zmobilizovala mé smysly.

Tento jeden z našich „Mirečků“ (osobně jsem se seznámil s několika:-)) je nezapomenutelný především svým rozzářeným úsměvem a pohodou, která z něj vždycky vyzařovala. Je zajímavé, že pochází ze stejné země jako filmový „Mireček“, ale na rozdíl od něj se k Čechám stále hlásí a má k nim silný osobní vztah. Pokud by to někoho zajímalo, tak provázel naše reportéry v Nové cestománii věnované Kongu (díky licenci Febia jsem na webu video nenašel) a nedávno o něm byl článek v Respektu (České stopy v Africe) nebo Mladé frontě dnes (Jak za války v Kongu řádili „Češi“). Mě osobně se Sergesem pojí silné dlouhodobé přítelství. Za studií jsme spolu zažili celou řadu dorodružství, včetně několika výletů do mé rodné vesnice na Moravě. Již samotná cesta byla plná komických zážitků, kdy někteří ze spolucestujících nevěřili svým očím (že vidí živého černocha) nebo je odrovnávala naše diskuse o životě v Kongu. Dodnes vidím toho mladého spolucestujícího, který v sobě celou dobu dusil hlasitý smích a snažil se vypadat jakože spí, když jsme již po několikáté rozebírali brontosaury, které nikdo nikdy neviděl, ale přesto žijív Kongu. Nebo o hadech, co plivají svůj jed za roh atd. Samotná návštěva pak vypadala podobně jako ve filmových básnících. Začali jsme noávštěvou rodiny, pak známých a nakonce hospody a několika zábav. Reakce byly v podstatě stejné. Nejdřív malý šok, pak upřímné kamarádství. Serges se stal náš „Seržík“ nebo „Seržo“, jak jej nejčastěji všichni oslovovali. U nás doma to pak došlo až tak daleko, že mé mámě začal říkat „mami“ a já tak získal dalšího „bráchu“. Od té doby si téměř jinak neřekneme.

Po skončení studia, stejně jako většina zahraničních studentů, zůstal „brácha“ v Čechách. Nicméně nejen pracoval, ale především začal rozvíjet obchodní aktivity mezi Českou republikou a Kongem. Postupem času začal pobývat více času v Kongu a návštěvy zde v Čechách se zkracovaly. Ale vždy se snažil najít alespoň chvilku času na krátké posezení. V obchodování se mu dařilo a daří střídavě. Díky své upřímnosti, nezkušenosti a potkání celé řady našich nebo konžských „nepoctivců“ to neměl a nemá jednoduché. Některé obchody nevyšly, při některých byl podveden, ale pořád neztrácí entusiasmus a věří, že se ten „velký“ business najde a rozjede. Také přiznává, že podmínky u nich v Kongu nejsou jednoduché (korupce, kmenové války, zvyšující se vliv Číny) a vše potřebuje svůj čas. Na čechy ale nedá dopustit a sám vždy dává k lepšímu historku, kdy si díky Čechům zachránil život během občanské války v Kongu. Tenkrát potkal ve sběrném táboře několik Čechů, kteří sloužili ve francouzské cizinecké legii a ti mu pomohli. Nejprve vše pořádně oslavili a pak mu pomohli sehnat člun, pomocí něhož přeplaval řeku Kongo do Kinshashi ve „velkém“ Kongu, odkud pak odletěl do Čech.

V současnosti dělál „brácha“ mimo jiné i honorálního konzula pro Kongo, rozjíždí další obchody a podruhé se oženil. První manželství, které uzavřel zde v Čechách, díky tomu, že velkou část času trávil v Kongu, bohužel nevydrželo. Já jsem se ho krátce po jeho svatbě pokusil vyzpovídat a čtenářům přikládám úryvek našeho rozhovoru, kterým se snažíme zpětně zhodnotit jeho studia u nás.

<PN> Tak „brácho“, ještě jednou gratuluji a přeji hodně štěstí do dalšího života. Jaký je to pocit? Co teď cítíš?
<SM> Dík. Musím říct, že se cítím trochu divně. Sice se žením podruhé, ale teď to bylo před bohem (pozn. boha v tomto případě zastupoval urostlý Sváťa Karásek). A to je velký závazek. Nedjřív to musím vstřebat. Cítím, že něco skončilo. Jsem z toho trochu smutný i když bych měl být vlastně rád. Chce to čas. A taky by se měl oženit i ty, abych v tom nebyl sám:-)

<PN> Tak se vraťme na chvilku zpět do těch krásných bezstarostných studentských let a zavzpomínejme, jak nám bylo fajn. Nelituješ toho, žes studoval tady u nás? V Čechách? V Praze?
<SM> V době, kdy jsem si vybíral kam půjdu studovat, tak jsem chěl do Francie. Našimi kolonizátory byli Francouzi, což znamená, že se všichni učíme francouzsky a k Francii máme silný vztah. Proto jsem byl ze začátku rozpačitý. Jak šel čas a já poznával Čechy, jejich mentalitu a procházel studiem, tak jsem zjistil, že to zase tak špatná volba nebyla. A dnes, jak už to tak bývá, bych volil stejně. A to nejen kvůli vaší mentalitě, ale také kvalitě výuky. Já osobně můžu říct, že když jsme během studií srovnávali naše znalosti se znalostmi kolegů, kteří studovali ve Francii, tak jsme toho uměli mnohem víc a taky líp (pozn. musím potvrdit, že zahraniční studenti byli dobří především v matematice. Takže zatímco my jsme se báli každého integrálu a derivace, který na nás čekal, oni bez problémů absolvovali jeden předtermín za druhým.). Proto bych sem rád poslal studovat i své děti. Vždyť už tady vlastně mají i rodinu, která by jim mohla při studiu pomoct:-)

<PN> A co u vás v Kongu? Jaká je tam úroveň školství?
<SM> Je to podobné jako všude jinde v rozvojových zemích. Vysoké školy máme, ale jejich kvalita je nízká. Proto kdo může, tak jde studovat do ciziny.

<PN> A čím se teď vlastně zabýváš? Co děláš?
<SM> V podstatě totéž co doposud. Snažím se dělat „business“. Bohužel korupce, nespolehlivost, politická situace, nestabilita a další faktory mně zatím moc nepřejí. S několika českými partnertnery se snažíme rozjet různé aktivity (od stavby elektrárny, přes různé obchodní aktivity až po těžbu nerostných surovin), ale jsou s tím zatím především problémy. Buď narážíme na neschopnost nebo to dlouho nevydrží partneři. Jako velké nebezpečí, které velmi silně „kazí“ afriku je postupné „zaplavování“ Afriky Číňany a jejich obchodními zájmy. Já doufám, že má nová funkce honorálního konzula, kterým jsem se teď stal, pomůže a podpoří všechny aktivity, které se mezi Českou republikou a Kongem pokoušíme rozjet nejen my dnes, ale do budoucna i další zájemci.

<PN> A co obor, který jsi u nás vystudoval (pozn. obor Elektronické počítače)? Proč neděláš něco v tomto oboru?
<SM> To, co bych chtěl dělat nejde dělat jednoduše. Já jsem byl třeba náměstkem ministra informatiky u nás v Kongu, ale vše co jsme připravovali a plánovali, bylo s nástupem nového ministra bez jakýcholiv komentářů ihned smeteno ze stolu (kometář: něco mně to připomíná:-)). A tak je to po každých volbách. Všem, především politikům, jde hlavně o vlastní zájmy a, co si budeme povídat, především o peníze. Takže pak neexistuje žádná koncepce a vše co se děje, je nahodilé. Ne, že bychom byli pořád „na stromech“, ale kdo chce dělat business a nemá peníze na to, aby uplácel, tak je jen otázkou času, kdy zkrachuje. Jednak proto, že nedostane žádný větší obchod a také proto, že mu dříve nebo později začne někdo z politiků klást takové překážky, že toho nechá.

<PN> A co bys vzkázal naším studentům?
<SM> Aby si vážili toho, co mají. Možná se jim to nezdá, ale kvalita českých škol je pořád vysoká a v cizině má dobré jméno. Stejně tak jim doporučuji, aby v případě, že se vyskytne jakákoliv zajímavá možnost pro vycestování a získání zkušeností (třeba formou zajímavé stáže nebo praxe), aby ji využili. Stejně jako jsem já a ostatní cizinci získávali zkušenosti u vás, tak i vy byste měli své zkušenosti získávat jinde. Minimálně proto, že uvidíte, že nikde není nic zadarmo a vše záleží jen a jen na lidech. A když budou mít štěstí, tak možná najdou své další „bráchy“ a „sestry“, jako jsem já našel tebe a tvou ségru. No, a na úplný závěr chci říct, že my, absolventi z ciziny, si studia v Čechách velmi vážíme a všichni Češi mají u nás dveře otevřené. Pokud bude chtít někdo ze studentů rozjet nějaké aktivity v Kongu a okolí nebo se třeba jen přijet podívat, tak ať se obrátí na mě, jako na honorálního konzula a já se mu budu snažit maxilně pomoct.

Náš rozhovor s „bráchou“byl samozřejmě delší a pokrýval témata od fotbalu až po různé životní zážitky a zkušenosti. Já jsem rád, že si na mě „brácha“ našel čas a že byl ochoten se o některé myšlenky podělit i se studenty. Když se mně to povede, tak bych podobný rozhovor udělal rád i s některým z mých dalších „Mirečků“. Ale to bude záviset především na jejich ochotě, mých časových možnostech a schopnosti sehnat na ně kontakt. Pokud jste dočetli až sem, tak věřím, že to bylo zajímavé. Jakékoliv připomínky, náměty, komentáře vítám.