Jednou z tradičních náplní diskusí mezi studenty a vyučujícími, která se na vysoké škole řeší od prvního do posledního ročníku je, jak moc má být výuka praktická. Tj. kde končí teorie a začíná praxe, aby až studenti skončí se studiem a začnou pracovat, mohli bez problémů zapadnout do pracovního procesu. Popřípadě studenti řeší pochybnosti, zda si školu, kterou studují, vybrali správně. Diskuse pak většinou, za často neadekvátní podpory neakademického světa, končí konstatováním, že se učí to, co je již zastaralé a v praxi nepotřebné. Pro získání správné odpovědi je třeba si ale objektivně otázku rozšířit o několik podotázek. Jinak nemá smysl si ji ani klást, natož na ni odpovídat. První z podotázek zní: „Čím vlastně chceme být?“. Zda vědci nebo praktici. To by mělo být prvním kritériem výběru školy. Ale pozor. I praktici musí mít odpovídající teoretický základ. Na to se jaksi zapomíná. Druhou podotázkou, která souvisí s tou předchozí je: „Jaký typ školy jsme si vybrali?“. Lze konstatovat, že univerzity a státní školy patří mezi ty, které na teorii kladou větší důraz než soukromé, které se snaží vychovat spíše praktiky. Má to své důvody. Nejčastěji je to dáno krátkou historií, ale asi největším problémem je nedostatek kvalitních učitelů, kteří by byli schopni teorii učit. Možná bychom je tak raději mohli nazvat spíše vyšší odbornou školou. Máme tedy druhé kritérium výběru školy. Poslední podotázkou, kterou bychom si měli položit je, jakou úroveň školy studujeme. U bakaláře se dá očekávat více praxe, u magistra spíše více teorie. A dostáváme se k poslednímu kritériu, dnes již poměrně přežitému názoru, že studium na vysoké škole vždy končí inženýrem, respektivě magistrem. A magistr je přece jenom něčím víc, než jen čistým praktikem.
V tuto chvíli by se mohlo zdát, že je vše jasné. Ale není. Nic není jen černé nebo bílé. Možná to není na první pohled vidět (především při studiu v prvním ročníku), ale i teoreticky zaměřené školy se snaží výuku praxí prokládat. Nejčastěji je přímo na vyučujících, kolik praxe do své výuky vloží. Ať již formou vyzvaných přednášek, praktických prací nebo spoluúčastí firem na cvičeních. Asi se s tím každý setkal. Například my se snažíme v našich předmětech, aby praxe a teorie byly vyvážené. Ale je férové také říct, že naše předměty jsou již svým charakterem prakticky založené. U těch teoretičtějších to nemusí být tak jednoduché. Dalším způsobem, jak získat více praktických zkušeností, je zapsání si doplňkového předmětu, který je k tomu účelu ideální a školy z těchto důvodů dávají studentům možnost si několik předmětů zapsat dle svého zájmu. Ať již specializovaných na některou z technologií nebo obecnějších na projektové řízení, týmovou práci, softskills atd., které jsou jednou z největších bolestí absolventů, především technických škol. A popravdě, akademici bez výrazné praxe v komerčním světě v této oblasti spíše škodí, než učí. Proto jsou tyto kurzy celé nebo jejich většina v gesci externích firem. Lze najít i názor, že tyto znalosti na vysokou školu nepatří, ale to je námět na samostatnou polemiku. Já osobně si to třeba nemyslím.
Když pomineme stáže nebo brigády nad rámec výuky, moc dalších možností, jak získat během studia praxi, nenajdeme. Z našeho pohledu je tady ale ještě jedna možnost. V komerčním světě si zaměstnanci mohou své znalosti rozšiřovat účastí na různých školeních. Proč by si tímto způsobem nemohli své znalosti rozšiřovat i studenti? Ale ne v rámci výuky, nýbrž v rámci volného času s následnou zpětnou aplikací do výuky, aby tam byl určitý závazek, který zajistí, že se bude školení věnovat dostatečná pozornost. Mohlo by se tímto způsobem vytvořit zajímavé kolečko: teorie – > praxe –> praktický školní projekt. Je jasné, že to není jednoduché, protože v komerčním světě jsou tato školení placená a jejich přizpůsobení studentům není jednoduché. Proto se do toho firmy nepouštějí. Jedině v případě, že k nim student nastoupí do pracovního procesu a je pro ně perspektivní. Poctiví studenti, kteří se chtějí věnovat především studiu, tak mají smůlu. A přitom i oni by si rádi své CV rozšířili o nějaký certifikát. Navíc to nejen zvyšuje bonitu studenta, ale firmám to ve svém důsledku ulehčuje zaučení při přijímání absolventů.
My jsme v letním semestru zkusili ve spolupráci se společností IBM nabídnout studentům certifikační školení na základy univerzitami přehlížené, ale v praxi perspektivní technologie DB2. S tímto nápadem přišla přímo společnost IBM, jako jednou z aktivit UTECu, který společně budujeme a provozujeme. Možná i samo IBM bylo překvapeno, když jsme do týdne od návrhu myšlenky řekli, že máme kolem dvaceti zájemců. Díky společnému úsilí jsme i přesto, že to bylo docela hektické, seminář úspěšně ve dvou termínech uspořádali. Školením nakonec díky časovým možnostem (konec semestru) neprošli všichni, ale zájemcům, kteří se nemohli žádného z termínů zúčastnit, jsme nabídli alespoň celou řadu podpůrných materiálů pro samostudium. Jeden běh (termín) se dokonce povedlo zrealizovat, stejně jako konečnou certifikační zkoušku, v prostorách IBM. Pro některé účastníky se tím tak otevřela také možnost podívat se dovnitř známé velké firmy. K certifikační zkoušce dorazilo devět studentů a je potěšující, že ji úspěšně složili všichni. Někteří sice s odřenýma ušima, ale udělali. Na rozdíl od některých středoškoláků z jedné nejmenované střední školy. Ostudu jsme si tedy neudělali. Někteří možná očekávali od certifikátu více, protože se jedná pořád jenom o akademický certifikát. Ale je třeba si uvědomit, že je mezinárodní a s komerční platností, protože jeho držitelé prošli oficiální zkouškou společnosti IBM. Lze ji tedy brát za nejnižší úroveň komerčních certifikací. A to již každý absolvent nemá.
Na závěr jsme absolventy nechali vyplnit hodnotící dotazník, abychom získali zpětnou vazbu a zjistili, zda má smysl v podobných akcích pokračovat. Byli jsme docela zvědaví co nám studenti napíší, protože organizace byla hodně operativní a hektická, což mohlo ovlivnit kvalitu. Třeba díky tomu, že školitel Ondra Žižka zrovna v době školení končil magisterské studium (a úspěšně jej dokončil). Jsme rádi, že hodnocení bylo objektivní a přísné, protože, kdyby jej všichni hodnotili jako výborné, bylo by to divného. Hodnocení jsme dělali podobně jako ve škole, tj. od jedničky (nejlepší) po pětku (nejhorší). Zpětnou vazbu jsme dostali od cca. poloviny absolventů a proto jej lze považovat za dostatečně vypovídající. Vybrané ukazatele ukazují následující grafy.
Je vidět, že se hodnocení pohybuje v té lepší polovině. Osobně si myslím, že to není špatné. Pro nás a IBM je hodnocení poučné pro pořádání dalších akcí. Minimálně je ale vidět, že IBM není špatný partner a to, co nabízí studentům je přínosné. V tomto ohledu můžu konstatovat, že kdyby podobně přistupovaly i jiné firmy, bylo studium ještě zajímavější. Dopilovat musíme určitě samotnou organizaci školení a informovanost studentů. Včetně delší přípravy. Ale o tom všem víme. Proběhlé školení DB2 tak můžeme brát za úspěšný pilot.
Zajímavé jsou také podněty na další školení, které se v dotaznících objevily. V několika z nich se například objevil zájem o seznámení se s technologií mainframu. V době, kdy studenti často znají a uznávají spíše různé Linux-Microsoft-Unixové systémy, je zájem o technologii mainframu zajímavý. Zkusíme něco vymyslet. A protože byl pilot úspěšný, školení se ukázalo být pro studenty zajímavou aktivitou, kterou berou vážně, chceme společně s partnery (především IBM, případně Microsoft a dalšími) v každém dalším semestru minimálně s jednou podobnou akcí přijít. Věříme, že o to bude zájem. Z těchto důvodů jsme tuto činnost do našich aktivit (Centra znalostního managementu) zařadily jako aktuální a preferovanou. Rádi bychom ale akce pořádali především podle toho, co zajímá studenty, což se bez diskuse s nimi nikdy nepovede. My se snažíme o průběžnou diskusi během výuky, ale tímto bychom rádi všechny zájemce pozvali také na naši akci „Studovat nebo pracovat“, kterou pořádáme začátkem října. V rámci ní bude dostatek prostoru pro diskusi s námi, partnery (budou účastnit jako pozorovatelé) a dalšími studenty. Anebo nám alespoň napište, co by vás zajímalo. My představu máme, partneři také, ale třeba víte o něčem, co nám uteklo nebo je zajímavější. Předem děkujeme.
Pavel Náplava