Dnešní příspěvek naladím, jak vyplývá z jeho názvu, trochu do "bojové" polohy. Tvorbu, psaní a obhajobu práce lze svým způsobem symbolicky považovat za sadu vzájemně provázaných bitev, které v jednom celku metaforicky představují "válku". Ta má svá specifika, která již dávno ve svém "Umění války" popsal čínský vojevůdce Sun-c'. Jak se později ukázalo, lze je úspěšně aplikovat i mimo "válečné pole", čehož ve svém dnešním příspěvku využijeme i my.
Začněme definicí slova válka. Česká Wiki definuje válku následovně: "Válka je stav organizovaného násilí mezi dvěma nebo více skupinami lidí. Násilí je ve válce použito válčícími stranami jako mocenský prostředek k prosazení politických, náboženských, ideologických, ekonomických nebo jiných cílů. Válka je opakem míru. V mezinárodní politice se jedná o extrémní nástroj prosazení cílů vojenskými prostředky a vojenskou silou. Přechodným stavem mezi vedenou válkou a mírem je příměří." Když pomineme "organizované násilí", je pro nás důležitá především první věta. Proč? Každý dobrý a úspěšný bojovník se vždy snaží, aby proti němu stálo co nejméně nepřátel a na jeho straně naopak bylo co nejvíce spojenců, znalostí a zkušeností. Proto, než se pustí do jakékoliv bitvy, provádí detailní analýzu situace a na jejím základě následně staví strategii.
Chybou, kterou kupodivu stále dělá ještě docela dost studentů, je podcenění nebo dokonce vypuštění této přípravné fáze. V důsledku toho tak již od začátku vedou vyčerpávající válku na několika frontách a ignorují veškerá existující doporučení a zkušenosti. Tím se postupně oslabují a téměř jistě spějí ke kapitulaci v podobě neodevzdání práce a ztráty termínu, případně k porážce ve finálně bitvě při obhajobě před komisí. Na rozdíl od reálné "války" se sice můžeme otřepat a kteroukoliv z bitev zopakovat, ale proč to dělat? Proč si komplikovat život, když řešení je jednoduché a v prvním kroku spočívá ve výběru dobrého vedoucího a tématu. Díky tomu téměř vždy omezíme počet bitevních polí na jedno a na své straně budeme mít mocného spojence, který disponuje celou řadou zkušeností a znalostí, které nám mohou pomoct celou "válku" vyhrát. Možná si teď říkáte, proč o tom zase píšu a v podstatě opakuji již řečené. Důvod je jednoduchý. Opakování je matka moudrosti a první krok bývá často tím nejdůležitějším, co k celkovému vítězství potřebujeme. Jenom pozor na tzv. "Pyrrhova vítězství". Výběr vedoucího není jen o tom "někoho" najít. V praxi není nic horšího, než když po neúspěšné obhajobě slyším výčitky studentů, že to tušili a měli si vybrat za vedoucího někoho jiného. Zažil jsem to bohužel několikrát a vždy, když jsem se studentů ptal, proč to nechali dojít až tak daleko, tak odpověď zněla "nevím".
Nechme pro tuto chvíli diskusí o výběru vedoucího / tématu a vraťme se k psaní textu a bitvě s tím spojené. Tato bitva je jednou z posledních, které máme před sebou, zhodnocují se v ní všechny bitvy předchozí (průběžná práce) a připravuje se velké finále (obhajoba). Můžeme v ní napravit celou řadu předchozích chyb (téměř nikdy všechny) a zužitkovat (téměř všechny) dříve získané zkušenosti. Stejně tak to ale může být i ten pověstný "hřebíček do rakve". Kvalita textového výstupu předurčuje výchozí pozici strategie závěrečné bitvy. Čím lepší text, tím jednodušší to při obhajobě bude a pravděpodobnost úspěchu obhajoby bude vysoká. Strategie bitvy o kvalitu textu je postavená na dobře navržené struktuře textu a jeho obsahu. Zatímco pro obsah jsou důležité výsledky předchozích bitev o výstupy průběžné práce a přípravu nástrojů, ve struktuře zhodnotíme zkušenosti našeho spojence, vedoucího práce, a obecné znalosti a zkušenosti, které vznikaly v průběhu historie a jejichž výstupy jsou k dispozici.
Výchozím bodem pro obsah a strukturu textu je oficiální zadání práce. Je třeba si uvědomit, že vše, co je v zadání požadováno, musí být v textu práce nalezeno. Ne nutně ale v pořadí a struktuře zadání. Důležité je, aby kdokoliv, kdo si přečte zadání a následně text práce, byl schopen prohlásit, že vše, co bylo v zadání práce požadováno, v textu našel. Ve výjimečných situacích je možné, po dohodě s vedoucím, do práce napsat, že některý z bodů se nepovedlo naplnit, ale je nutné to dobře vysvětlit a zdůvodnit. V extrémních případech může vedoucí požádat o oficiální změnu zadání, což ale osobně moc nedoporučuji. Moje zkušenost a doporučení mě dovedly k tomu, že zadání "odladíme" se studentem v průběhu "semestrálního projektu" tak, aby se nemuselo později měnit a student se mohl věnovat jen práci, která vede k výsledku. Ten, kupodivu pro některé, nemusí být vždy pozitivní.
Někdy se stane, že ačkoliv student pracuje intenzivně a dobře, až v průběhu práce zjistí, že ve výsledku nedošel k tomu, co bylo v zadání požadováno. Například narazil na nepřekročitelné omezení. Na tomto místě není třeba házet flintu do žita a rezignovat, což je častá reakce studentů, ale naopak zachovat chladnou hlavu. To zajistí dobrý vedoucí, protože ten dobře ví, že i negativní výsledek je přínosem závěrečné práce. Prokázání, že nelze něco udělat a zdůvodnění, proč to nelze udělat, je, především u akademičtěji zaměřených prací, velkým přínosem. Často větším, než ten pozitivní. Zjednodušeně bych to přirovnal k řízené rezignaci na vybranou část bitvy za účelem ponaučení se do dalších bitev. Ale pozor! Negativní výsledek práce není totéž, jako neudělaná práce. Bitvě se sice mohu vyhnout tím, že bez boje rezignuji a ustoupím, ale dopady tohoto rozhodnutí jsou nedozírné. Jakmile totiž jednou lehkovážně rezignujeme, tak v budoucnu si můžeme říct, že se zase až tak moc nestalo a budeme mít sklon k dalším rezignacím. Zatímco, když bitvu řízeně prohrajeme a jsme schopni se z ní ponaučit, neztratíme odhodlání do dalších bitev a především získáme neocenitelné zkušenosti.
Pojďme dál. Zadání a výstupy z průběžné práce nám tedy dávají především podklady pro sepsání textu. Neříkají ale téměř nic o struktuře. Zvláště pro studenty, kteří nemají žádné předchozí zkušenosti se psaním podobných typů prací, je velmi lákavá představa vzít zadání, z jednotlivých bodů zadání udělat názvy kapitol a ty naplnit texty. Ne, že by to bylo úplně špatné, ale než se bezhlavě vrhnete do bitvy plné pokusů a omylů, je dobré se podívat na zkušenosti a rady jiných. Podobně jako existují doporučení (předpisy) pro formát textu práce, existují i doporučení (předpisy) pro strukturu textu. Především je třeba respektovat povinné části, které musí každý text obsahovat a jejichž absence je důvodem pro nepřijetí práce.
Jednou z možností je, podívat se na dříve odevzdané práce. Například na serveru DSPACE. Já osobně ale doporučuji nejprve začít spíše na serverech, kde jsou oficiálně všechny důležité požadavky sepsány a vysvětleny obecně. Pro nás z ČVUT jsou to především stránky Technické knihovny. Najdeme zde jak soupis povinných částí, tak i doporučenou strukturu (koncepci) textu, popisujícího věcnou stránku práce. Podle mého názoru a dle mých zkušeností je zde popsáno vše podstatné a není nutné ztrácet čas hledáním dalších informací na internetu nebo v jiných zdrojích. Z hlediska poměru čas/přínos je to zbytečná práce. Teprve až po seznámení se s obecnými požadavky doporučuji se podívat na již odevzdané práce a zamyslet se nad tím, jakým způsobem autoři provazují zadání a text práce. Z toho můžeme vyjít při psaní svého textu. I já jsem se při psaní své disertační práce nejprve podíval na obecnou strukturu a následně prostudoval celou řadu jiných prací, nejen od nás z fakulty a ČVUT.
Zajímavým a vlastně i pozitivním zjištěním byla skutečnost, že každá práce k tomu přistoupila svým unikátním způsobem. Jenom povinné části byly stejné. Ostatní sice logicky vycházely ze zadání, ale každá práce jinak. Což je dobře, protože práci můžeme sepsat tak, aby co nejvíce reflektovala to, co jsme do ní dali my osobně. Pozor ale na nekvalitní práce. Těmi se neinspirujte. Obvykle je poznáte již podle kvality textu (překlepy, gramatické chyby, dlouhé věty, nebudete rozumět psanému textu). V okamžiku, kdy si uděláte první představu o struktuře a její provázanosti se zadáním, běžte za svým vedoucím a s ním vše proberte. Nebuďte frustrovaní z toho, že vám může vaše představy zbořit. To je normální. Do dalšího psaní pak v každém případě počítejte s tím, že struktura textu se může, a obvykle i bude, během psaní nebo při finální revizi měnit. To je i jeden z důvodů, proč jsem v prvním příspěvku doporučoval si na psaní textu vyhradit dostatek času.
Pokud jsme si jako textový editor zvolili TeX, zjistíme, že i když není jednoduché jej ze začátku používat, díky existující šabloně a v ní předpřipraveným sekcím, které odpovídají oficiálním požadavkům, můžeme pustit z hlavy všechny starosti, spojené s povinným obsahem. Můžeme se zaměřit jen na věcnou stránku. No není to krása? Začínáme zhodnocovat dobrou přípravu.
Přestože je, jak jsem zmínil výše, text každé práce z hlediska věcné náplně unikátní, najdeme ve všech pracích společné rysy, kterými jsou následující části:
1) Úvodní část – uvedení čtenáře do problematiky práce, krátké zhodnocení o čem práce je, co je jejími cíli, proč si autor téma vybral, v jakém kontextu práce vznikla, jaká je její struktura a jaký postup pro vypracování práce byl zvolen.
2) Teoreticko-rešeršní část – úvod do řešené problematiky, definice klíčových pojmů (jako součást práce doporučuji přidat samostatný slovníček pro rychlé vyhledání pojmů), rešerše problematiky a existujících přístupů/nástrojů, analýza zadání a možností naplnění cílů, stanovení konkrétních požadavků na praktickou část a jednoznačné zadání praktické části.
3) Prakticko-realizační část – výběr prostředí pro realizaci zadání, způsob postupu práce (v některých případech může být popsaný i v předchozí části), použité realizační prostředky a technologie, detailní návrh řešení, popis realizace, popis způsobu ověření dosažených výstupů a jejich provedení, včetně vyhodnocení provedeného ověření.
4) Závěrečná část – vyhodnocení provedené práce, analýza dosažených výsledků, doporučení pro další rozvoj práce, zhodnocení naplněnosti v úvodu definovaných cílů práce, přínosy práce nejen pro autora, ale kohokoliv, kdo si práci přečte nebo ji dále využije.
Podle typu práce může být někdy větší důraz kladený na teoretickou (především akademicky a analyticky zaměřené práce) nebo praktickou (realizační a návrhové práce) část. Nikdy jsem se ale nepotkal s prací, která by jednu z těchto částí vůbec neobsahovala. Konkrétní struktura jednotlivých částí je výstupem několika iterací psaní textu a nemá cenu se jí detailněji věnovat. Při přípravě struktury je nutné zvážit, jak na sebe budou jednotlivé části navazovat (v ideálním případě tvořit příběh) a formou odkazů na jiné části textu se neopakovat. Jedná se o častý nešvar, kdy jsou zbytečně opakovány jinde popsané skutečnosti nebo naopak jsou některé skutečnosti popsány na nevhodných místech, kam nepatří a při čtení působí rušivě. Mimochodem, provázanost a odkazování jsou důvodem, proč psaní textu probíhá v iteracích. Jsou také důvodem toho, proč vám vedoucí může po své korekci vrátit text k přepracování, protože teprve až při čtení celé práce je zřejmé, jak by měl text plynout od začátku až do konce. Není to žádná jeho pomsta, ale realita. Proto obsahuje plánování času psaní textu rezervy.
Poslední skutečnost, na kterou chci v dnešním příspěvku upozornit, je rozsah práce. U prací (ani disertačních) se neočekává a především ani nedoporučuje psát práci v rozsahu stovek stránek. Doporučené rozsahy lze najít v předpisech a pohybují se řádově v desítkách stránek. Přestože se to na první pohled jeví jako hodně, především pro nezkušené studenty, po určité době najednou většina z nich zjistí, že je to naopak málo. Když máte zkombinovat obrázky a text, najednou to naskáče. A nastává dilema, co s tím. První věc, která nám může pomoct zkrátit rozsah textu, je využívání odkazů, o kterých jsem psal v předchozím odstavci. Druhá, důležitější věc, která s rozsahem souvisí, je skutečnost, že text závěrečné práce není o detailním vysvětlování všeho (výjimkou je situace, kdy je to vyžadováno přímo v zadání), co s prací souvisí, ale o popisu klíčových myšlenek. Tj. toho nejdůležitějšího, co jsme během práce zjistili a udělali. Detaily, pokud jsou důležité, je možné dát do příloh, ideálně elektronických, aby se nemusely tisknout.
Rozhodování o tom, co nechat v textu, co dát do přílohy a co případně úplně vynechat není jednoduché, protože bojujeme s pocitem zmaru nad dříve provedenou prací, kterou nepoužijeme. Tak to ale není. Tento fakt je nutné přijmout a přistoupit k rozhodování pragmaticky. Tj. říct si, jestli hodnocený detail a informace jsou důležité a klíčové pro pochopení práce. Pokud jsou jen doplňkové a je vhodné je mít součástí práce, pak se bavíme o přílohách. Pokud nejsou ani doplňkové nebo vůbec nijak nepřispívají do textu práce, je vhodné je úplně vypustit. Uklidňovat se můžeme třeba tím, že se nám možná budou hodit v budoucnu. Ze zkušenosti a pod čarou ale mohu říct, že se to téměř nikdy nestane 🙂 Ale pro ten pocit uspokojení je dobré si to myslet.
A když už jsme u příloh, musím zmínit ještě seznam literatury, kterou jsme pro vypracování jednotlivých částí práce průběžně využily. Pokud nechceme být nařčeni z plagiátorství, musíme převzaté části textu správně citovat. Seznam citované literatury se většinou do textu vkládá před přílohy. Pokud jsme se dobře věnovali přípravě, můžeme opět použít existující šablonu práce a především citační manažer, ve které si udržujeme seznam literatury, kterou jsme během průběžné práce nalezli, používali a ze které citujeme. Generování seznamu literatury a především správné odkazování do tohoto seznamu s využitím citačního manažeru oceníte hlavně při přesunu části textů a úpravě struktury, protože se veškeré odkazy automaticky aktualizují a vy nemusíte provádět ruční úpravy a hlídat správnost odkazu.
Přestože v tomto případě vše probíhá na první pohled korektně, alespoň já jsem na žádný zásadní problém nenarazil, vždy doporučuji si na konci zkontrolovat, zda je vše vygenerováno správně. Drobné problémy se občas najdou. Například pro běžně používanou citační normu ISO 690 se občas v textu špatně vygeneruje pořadí citovaných zdrojů a první odkaz v textu nemá číslo jedna. Také mohou z důvodů chybně vložených atributů záznamu v citačním manažeru chybět vybrané důležité položky záznamu. Například datum navštívení u zdroje z internetu. Z tohoto důvodu doporučuji si dobře přečíst normu a podívat se do šablony, jakým způsobem funguje. Dá se tím předejít zbytečným komentářům a zhoršenému hodnocení vedoucím a oponentem, popřípadě členů komise. K citacím ještě jedna důležitá poznámka. Vždy se snažte citovat výchozí (původní) zdroj nebo dobře zdůvodněte, proč jako zdroj využíváte například článek, který se odkazuje na jiný článek. Zažil jsem hodnocení oponenta známkou "F", který jako důvod uvedl, že student cituje svou bakalářskou práci a vypadá to, jakoby on sám byl autorem obecných vzorečků, které ve své práci použil. Osobně s tím problém nemám a pro jednoduchost jsem to tomu studentovi asi doporučil (aniž bych mu obhajobu chtěl jakýmkoliv způsobem zkomplikovat 🙂 ), ale od té doby se snažím vždy studenty vést k tomu, aby si na tuto skutečnost dávali pozor.
Přestože by se toho dalo napsat ještě víc, to klíčové a důležité, co se obsahu týká, jsem do příspěvku napsal. Také už mně dochází síla a invence. K některým detailům se sice ještě vrátíme v následujících příspěvcích, ale zbytek si budete muset upřesnit sami až při samotném psaní. Pořád je to především vaše práce a vizitka. Co bych chtěl zdůraznit na úplný závěr je skutečnost, že při psaní textu je nutné vždy zachovávat chladnou hlavu, být připravený na změny téměř všeho, co jsme dosud napsali a především udržovat dobré spojenectví se svým vedoucím. Jenom tak se dají jednotlivé bitvy a celá "válka" vyhrát. Příště se podíváme na to, jak při psaní postupovat.