"Na každém konci je hezké, že něco nového začíná" říká Štěpánovi Šafránkovi jeho středoškolský profesor Ječmen ve filmu "Jak básníci přicházejí o iluze". Tak je tomu i v okamžiku, kdy začínáme psát text závěrečné práce. Pravda, je tady několik drobných rozdílů. Zatímco ve filmu jde o zlomené srdce a první lásku, v našem případě jde o splnění studijních povinností, spočívajících v sepsání a odevzdání textu závěrečné práce. Společná je naopak skutečnost, že v obou případech je centrem pozornosti vysokoškolský student. Jestli je některá z těchto životních situací opravdu hezká, popřípadě se o jedné z nich dá říct, že je příjemnější než ta druhá, ať si udělá představu každý sám. My se dále budeme věnovat jen sepsání závěrečné práce a osobní život, i když může být psaním závěrečné práce výrazně ovlivněný, necháme stranou.
Začátkem práce na tvorbě textu končí období, které jsme věnovali přípravě podkladů, tvorbě výstupů, provedení rešerší a dalších činností, které vycházely ze zadání závěrečné práce. Respektive končí období, které bylo těmto činnostem vyhrazeno. Neznamená to ale, že se jim v žádném případě již nebudeme (nemusíme) věnovat. Bylo by chybou si myslet, že v tuto chvíli stačí již jen sepsat text a je hotovo. Velmi často totiž až při psaní zjistíme, že jsme ve vybraných činnostech udělali chybu, rešerše potřebuje doplnit, provedené testy nejsou úplné, čekáme na dodání výsledků, které pro naši práci potřebujeme nebo jsme jednoduše část nabytých poznatků "ztratili". V celé řadě případů se dokonce stává, že v době, kdy začínáme psát text, nám ještě z různých důvodů zůstalo na dodělání několik výstupů, které měly být již hotové, ale nejsou. Ať již plánovaně nebo neplánovaně. Úplně nejhorší je pak situace, kdy nemáme hotovo nic nebo téměř nic. Přestože se to zdá být neuvěřitelné, takové situace v praxi nastávají a není to nic neobvyklého. Důvody mohou být různé, ale z mé vlastní zkušenosti mohu s klidným svědomím konstatovat, že téměř vždy je na vině student. Jen ve výjimečných případech jde o chybu vedoucího a zadání. Ale i to se stává. Proto je důležité se nad vedoucím a zadáním zamyslet již při výběru závěrečné práce (viz náš dřívější článek na téma volby vedoucího práce)
V tomto okamžiku se tedy reálně ukáže skutečný stav věci, protože lidové rčení "Kde nic není ani smrt nebere" je neuvěřitelně pravdivé. Pokud jsme až do této chvíle odkládali povinnosti nebo jsme sobě i vedoucímu nalhávali, že je vše v pořádku, nyní nastal čas prozřít a vyjevit pravdu. Sice jsou mezi námi „borci“, kteří v pochybném přesvědčení o svých „supermanských“ schopnostech, že vše v pohodě zvládnou, žijí i nadále, ale jen shodou náhod a neskutečného štěstí může někdo z nich napsat kvalitní (obhajitelnou) práci a následně ji ještě obhájit. Toto pokoušení štěstí nikomu nedoporučuji. Práci obvykle nepustí k obhajobě již vedoucí, protože se jedná i o jeho vizitku. Při toleranci vedoucího je na řadě oponent práce, pro kterého je posudek práce opět minimálně jeho vizitkou. A když čirou náhodou práce dojde až k obhajobě, tak s velkou pravděpodobností práci nepustí komise, protože je to opět jejich vizitka a v důsledku jejího rozhodnutí i vizitka celé fakulty / univerzity. Výjimkou mohou být školy s nevalnou pověstí, kde je to všem tak nějak jedno. Hlavně, že student za studium zaplatí. Ale to není náš případ.
Z pohledu vedoucího, oponenta a člena komise jsem zažil všechny zmíněné situace a není to pro nikoho nic příjemného. Snad jen s výjimkou některých studentů. Ti mají v těchto případech vždy tendenci přesvědčovat vedoucího, že práci zvládnou a bude kvalitní, ale to se téměř nikdy nestane. Osobně doporučuji v těchto případech vždy raději zvážit posunutí termínu odevzdání. A to i za cenu ztráty jednoho termínu obhajoby. Při nekvalitně zpracované práci nás to stejně téměř jistě čeká. Mimochodem, dobrý vedoucí práce skutečnost, že student práci nestihne nebo práce nebude dostatečně kvalitní, většinou indikuje již v průběhu práce a v dostatečném předstihu před finálním termínem odevzdání. Já se v těchto případech vždy snažím na tuto skutečnost studenty upozorňovat. A buď je motivuji ke zvýšenému úsilí a vše se dožene nebo mně to nevěří a obvykle sami až těsně před odevzdáním přijdou s tím, že chtějí odevzdání odložit. Mně v tuto chvíli nezbývá, než si připadat jako Tuček z filmu "Marečku, podejte mi pero!", kterému Šlajs v jedné ze slavných scén říká "Tak vidíš, Hustoles – nám se nevěří!" 🙂
Já jsem při psaní své disertační práce byl v situaci, kdy jsem měl na začátku psaní textu hotovo vše, co jsem chtěl mít hotovo. Alespoň jsem si to myslel. Při psaní jsem naštěstí musel zopakovat jen několik menších experimentů a doplnit pár chybějících informací, na což jsem přišel přesně až v okamžiku, kdy jsem je potřeboval a nikde jsem je neměl, protože mě jejich potřebnost nenapadla. Odhadem jsem těmto dodělávkám věnoval cca. 10 – 15% času, který jsem měl na psaní textu vyhrazený a se kterým jsem při plánování počítal.
K časovému plánování se snažím vést i své studenty a doporučuji jej dělat všem, kteří píší cokoliv většího. Po studentech chci již od semestrálního projektu, který v ideálním případě probíhá v semestru, předcházejícím samotné práci na bakalářce/diplomce, sestavení časového plánu prací z jejich pohledu, abychom mohli společně průběh práce kontrolovat, řídit a oni sami měli přehled o stavu své práce. Přičemž semestrální projekt zaměřujeme především na uchopení problému, provedení rešerše a specifikaci konkrétních požadavků na praktickou část bakalářky/diplomky.
Při plánování času na semestr, ve kterém studenti bakalářku/diplomku odevzdávají, vždy reflektujeme skutečnost, že jedním z odevzdávaných výstupů je text práce. Já jsem u své disertační práce plánoval, že na její vypracování budu potřebovat cca. dva měsíce práce, včetně sobot a nedělí. U bakalářských a diplomových prací doporučuji na sepsání textu vyhradit poslední čtyři týdny před oficiálním termínem odevzdáním. Z toho jsou první dva určené na samotné sepsání práce a provedení korektury studentem. Následně je cca. jeden týden vhodné vyhradit na korekturu vedoucím práce a poslední týden nechat na zapracování připomínek, vytištění, svázání a odevzdání práce, popřípadě jako rezervu pro případ, kdy se stane cokoliv neočekávaného. Dřívější zkušenosti ukazují, že v těchto čtyřech týdnech je obvykle rezerva cca. 20% procent na dodělání drobných restů, které jsem zmiňoval výše u své disertační práce.
Tady je třeba zdůraznit skutečnost, že závěrečné naplánování termínů sepsání textu a jeho následné korekce je nutné vždy dělat společně s vedoucím práce, s ohledem na jeho časové možnosti. Zvláště když víme (!), že vede prací více a mimo to má i celou řadu dalších povinností. Není možné si sobecky myslet, že vedoucí práce je v tomto období sto procent času k dispozici jen pro korekce a dodělání práce někoho, kdo si teprve v tomto okamžiku uvědomí, že mu teče do bot a přitom celou dobu až do tohoto okamžiku nic nedělal. Někteří studenti jsou dokonce schopni jít až na hranu „únosnosti“ a myslí si, že když práci odevzdají ke korekci den před termínem odevzdání, tak jim vedoucí obratem pošle své komentáře a v ideálním případě i práci opraví tak, aby byla akceptovatelná. O dalších metodách nátlaku studentů radši ani nebudu psát, protože by to bylo na samostatný článek. Třeba někdy příště. Pozitivem a motivací plánování s vedoucím práce může být skutečnost, že mu v některých případech bude stačit poslat text ke korekci později a studenti získají více času na psaní. Ale na to se nedoporučuji spoléhat a spíše je lepší se držet těch zmiňovaných čtyř týdnů. Pozdější odevzdání může být jen příjemným benefitem pro případy krize.
No, a když už jsme podrobněji naplánovali čas na psaní a korekci textu práce, pojďme se podívat podrobněji i na některé další činnosti, které se v tomto období obvykle dějí. Možná, že když je budeme znát, můžeme některé z nich udělat dřív a na samotné psaní tím pádem získat více času. Jako první krok většinou provádíme inventuru všeho, co bylo dosud na závěrečné práci uděláno, a plánujeme, jak bude vypadat závěrečný text. Konkrétně jeho obsah. Abychom nemuseli vše vymýšlet od začátku, můžeme vyjít z obecných doporučení obsahu práce, který se nachází například na stránkách Technické knihovny nebo využít existující šablonu, která všechny náležitosti textu obsahuje. Když víme, co a jak budeme psát, můžeme se pustit do samotného psaní. Ideálně tak, abychom se bez problémů vešli do dříve doporučených 14-ti dnů. Pozor ale na to, že do těchto 14-ti dnů se počítá i čas, věnovaný vlastní revizi a korektuře textu, u které se na chvilku zastavím, protože je důležitá.
Při psaní je třeba si uvědomit, jak bylo zmíněno dříve, že text není jen vizitkou autora (studenta), ale také celé řady dalších osob a institucí. Proto je naivní představa některých studentů, že na kvalitu textu se "vykašlou", protože důležitá je kvantita (splněný počet stránek), praktické výstupy a "ukecání" komise při obhajobě. Špatný text nepustí nikdo. Proto je třeba korektuře textu věnovat dostatečnou pozornost a především si na ni vyhradit čas. Další naivní představou studenta je skutečnost, že korekci textu, včetně gramatiky, udělá vedoucí práce. Od toho tady vedoucí není. Ten spíše posoudí věcnou náplň, provázanost, smysluplnost, naplnění zadání atd. Vše ostatní je jen na studentovi. Z vlastní zkušenosti vím, že čtení textů po sobě, zvláště to první, není nic jednoduchého a příjemného.
Já jsem za dobu, co závěrečné práce vedu, dospěl do stavu, kdy kontrolovanou práci, která obsahuje velké množství gramatických chyb a nedá se číst, studentům ihned vracím s tím, že se to nedá číst. Pokud si tedy někdo ze studentů myslí, že neprovedením vlastní korektury textu získá víc času na jeho sepsání, tak je na omylu. V nejhorším případě sice může práci odevzdat vedoucímu bez korektury, ale nese velké riziko téměř jistého neakceptování práce a tím pádem nepřipuštění k obhajobě. Proto všem studentům ještě na začátku semestru, ve kterém závěrečné práce odevzdávají, doporučuji (přikazuji), aby si našli minimálně další dva korektory, kteří jim závěrečnou práci přečtou a pomohou „uhladit“. Ideálně jednoho, který nerozumí textu po odborné stránce, ale je schopen opravit gramatické chyby a nejasnosti ve formulacích. Druhého, který posoudí smysluplnost a srozumitelnost textu po odborné úrovni. Někteří studenti to dělají tak, že se vzájemně dohodnou se spolužáky a práce si přečtou a zkorigují navzájem. Obvykle ale jen po stránce odborné. Po stránce jazykové často přicházejí na řadu rodinní příslušníci, kamarádi, známí nebo bývalí učitelé a učitelky.
U korektury, prováděné spolužáky, je nutné počítat s rizikem (docela velkým), že některý z nich nebude stíhat dokončit svou práci a na korekturu jiné práce se s prominutím "vykašle" nebo ji odbyde. Protože provedení korektury je časově náročné a není jednoduché, doporučuji vždy dobře zvážit kdo, a kdy bude korekturu dělat. Samozřejmostí je, že první korekturu si student udělá sám, aby ostatním nedával ke korektuře surový, ale alespoň částečně „uhlazený“ text. Dá se tím proces korektury dalšími korektory zrychlit a zjednodušit.
Já jsem si pro svou disertaci korektory domluvil těsně před začátkem psaní textu. Z pohledu bakalářky/diplomky je to pozdě, ale u disertačních prací je to, i díky tomu, že se od autora práce očekává již „kvalitní“ jazykové zpracování, obvyklé. Nicméně, stejně to pro mě mělo svá úskalí. Vzhledem k tomu, že celé psaní a odevzdání probíhalo během letních prázdnin, přinutilo mně to do časového plánu zapracovat konkrétní a pevná data, do kterých jsem musel text napsat a text osobně zkorigovat, aniž bych je mohl posunout. Což v případě závěrečných prací studentů představuje právě těch doporučených 14 dnů před finálním odevzdáním.
Samostatnou kapitolou z pohledu korektury představují zahraniční studenti, kteří píší práci v jazyce, který není jejich přirozený. Tady je korektura o hodně náročnější. Dřívější zkušenosti ukazují, že v žádném případě není vhodné pro korekturu využívat existujících agentur. Ty obvykle nadělají více škody než užitku, protože nejen že nesmyslně pracují s odbornými pojmy, ale často je jejich výstup na úrovni "zvláštní" školy. Navíc si za to nechají zaplatit ne zrovna malou částku. To už je lepší tuto částku investovat do někoho z kamarádů nebo spolužáků. Výsledky bývají téměř vždy lepší. Pokud si tedy nezvolíme někoho, kdo jazykem vládne stejně jako my. Například kamarád/spolužák ze stejné země původu 🙂 Obdobné je to i s českými studenty, kteří chtějí psát práci v angličtině. Pokud nemáte zkušenosti s psaním delších textů v tomto jazyce, neberte bakalářku jako příležitost si to vyzkoušet. Není to dobrý nápad a Google translator Vám to neulehčí. A pokud přece jen budete psát anglicky, například na žádost vedoucího práce nebo je téma mezinárodní, prodlužte si naplánovaný čas jak na psaní, tak i korekturu textu. Také počítejte s tím, že bude náročnější sehnat dobré korektory.
Po provedení obecné inventury stavu práce, stanovení časového rámce psaní textu a domluvení korektorů se můžeme pustit do dalších činností, spojených se psaním textu práce. Ty si ale necháme až na další příspěvek, ve kterém se zaměříme na podpůrné nástroje, které je dobré nejen při psaní, ale také přípravě podkladů používat. Než ale dnes skončím, tak se na úplný závěr ještě krátce vrátím k poslední větě prvního odstavce.
Zmiňoval jsem, že psaní závěrečné práce může mít vliv na osobní život. Ze zkušeností doporučuji do prvotní plánovací fáze zahrnout i výběr místa, kde budeme text psát a sdělit jak svým nejbližším, tak i svému okolí, že nastává jedno z životních období, kdy se s velkou pravděpodobností, hraničící s jistotou, stane, že budeme nerudní, nepříjemní, vypadat jako blázni a nebude se s námi dát vůbec o ničem mluvit. Předejdeme tím celé řadě nepříjemností a situací, které buď nepůjdou nikdy vrátit zpět, nebo je budeme napravovat hodně dlouho. Jako vhodné prostředí se jeví například Technická knihovna, která mimo jiné dýchá motivační "akademickou" atmosférou a málokdo tam, i v případě naprostého zoufalství, křičí, nadává, naráží hlavou do zdi, pohazuje věci a chová se nepřístojně. Já chodil na fakultu a do naší místnosti na Katedře fyziky, kde byl o prázdninách, a zvláště pak o víkendech, příjemný klid 🙂
Pavel Náplava