Když jsem v listopadu, plný očekávání, navštívil akci TEDx Prague, dal jsem si po jejím skončení vnitřní závazek, že dojmy z této akce co nejdřív vypublikuji na našem blogu. Přestože jsem si výborně dobil baterky, denodenní realita semestru a ostatních povinnosti mě semlela natolik, že jsem se k tomu dostal až teď. Roli v tom hraje i to, že se blíží konec roku a já bych do něj rád vstoupil jak s čistým stolem, tak i „restartovaně“. Než se ale dostanu k sobotě 20. listopadu, kdy se akce konala, tak si dovolím udělat krátké zamyšlení.
Denodenní realita života, stereotyp a koloběh pracovních povinnosti dříve nebo později každého z nás určitým způsobem „semelou“. Je jen na každém jednotlivci, zda vůbec a do jaké míry si toto semletí připustíme. Únik z tohoto světa „Matrixu“ představují různé vedlejší aktivity. Velmi často se jedná o rodinné radosti a povinnosti. Nicméně, jak to vidím kolem sebe, tak tento rodinný svět je často jen jiným „Matrixem“ a i z něj se dříve či později pokoušíme uniknout. Dostáváme se tak do světa různých zájmových spolků, sdružení a komunit. V nich se v rámci možností snažíme relaxovat, realizovat své sny, čerpat energii, inspiraci anebo jen sledovat jiné. Já v tom vidím významnou možnost pro provedení „teplého“ nebo někdy až „studeného“ restartu. A rozhodně je to lepší způsob restartu než jen běžná novoroční předsevzetí, která se kvapem blíží a stejně jak lehce si je dáváme, tak rychle a lehce tato předsevzetí zmizí.
Vraťme se ale do soboty 20. listopadu roku 2010, kdy se v pražském kině Vzlet konala akce TEDx Prague. V krátkosti, jednalo se o celodenní setkání lidí, kteří chtějí sdílet zajímavé myšlenky. Pro mě osobně, a věřím, že stejný názor mají i ti, co tento typ akcí sledují pravidelně, se jedná i o velmi zajímavý zdroj inspirace jak do pracovního a osobního života, tak i pro náplň volného času. Například já sleduji mimo jiné způsoby prezentace a formy předávání myšlenek. A vlastně i tímto způsobme jsem se k této komunitě dostal. Nejprve jsem sledoval především způsoby prezentace účastníků v rámci tzv. velkého TED a velmi rychle pak i obsah a náplň těchto prezentací. Je zajímavé sledovat jak různí řečníci, počínaje malou holčičkou a konče zkušenými profesionály dokáží nezapomenutelným způsobem prezentovat své myšlenky. Často to na první pohled vypadá nezajímavě, ale během chvilky je téměř každý chycen do „pasti“ a stává se „sosalem“ myšlenek, který chce vidět víc a víc. Až se dostane do fáze, kdy by se takové akce chtěl sám zúčastnit. Nejjednodušším způsobem je zúčastnit se TEDx, kterou organizují nadšenci po celém světě a která je nezávislým „derivátem“ velkého TEDu. Jsou dostupného komukoliv, kdo má zájem a za tímto účelem vznikly. Ne každý má možnost se dostat na velý TED. Já na svůj první TEDx čekal cca. 2 roky od doby, kdy jsem se k této komunitě dostal.
Pražské setkání bylo nazváno „Restart“ a náplň, rozdělená do tří sekcí, jej plně naplnila. Myslím si, že svůj restart si ten den prožil každý. Já osobně se restartoval již při prvním příspěvku, který přednesla Františka Garlíková. Věřte nebo ne, ale jedná se o téměř devadesátiletou ženu, která je stále aktivní podnikatelkou a především nepřeberným zdrojem elánu, energie a optimismu. I když svůj život neměla jednoduchý, mohla by sloužit za vzor nejen všem nespokojeným důchodcům, ale v podstatě komukoliv, kdo si dokáže jen stěžovat, aniž by cokoliv udělal. Při vší životní smůle měla ale paní Garlíková štěstí v tom, že mohla vyrůstat v prostředí „baťových“ závodů a „nasát“ atmosféru a způsoby, které se zde prosazovaly. Koho nerestartoval (nebo spíše nenastartoval) tento první příspěvek, tak měl možno „chytit“ se v některém z dalších. A bylo jich opravdu dost. Jak překonat sám sebe, když jsem si něco předsevzal a stále se mně nedaří. Jaká je správná odpověď na otázku, má to ještě smysl? Kde je ta hranice smyslnosti? Buď si to zkusit anebo si alespoň poslechnout někoho, kdo si na tyto otážky již odpověděl. Ta energie, která z těchto lidí proudí je neuvěřitelná.
Asi nejsilnější byla druhá část, věnovaná výuce. Má nějaký smysl a perspektivu současný způsob výuky? Není stávající výuka založena na znechucení dětí, které se (asi si to každý pamatuje) do školy těší, ale nejpozději na konci první třídy se do školy již nejen nětěší, ale často se do ní bojí jít. Nebo úvaha nad způsobem hodnocení dětí. Nejsou všechna ta sluníčka, puntíky a bodíky jen způsobem, jakým si děti kupujeme? Nevede to pak k tomu, že nejen ve škole, ale i v soukromém životě za všechno něco chtějí a máloco udělají jen tak pro radost? Tento příspěvek mně osobně velmi zarezonoval a zvláště teď na konci semestru jsem si na něj několikrát vzpomněl. Ty věčné diskuse s některými studenty o počtu bodů a nutnosti dělat všechny ty povinnosti, sarkastické poznámky a nulová vstřícnost poslouchat co se jim tím vším snažíme říct a co jim to přinese. Až si člověk říká, zda to má smysl. Ale naštěstí většína studentů je zatím „rozumná“ a moc nezkorumpovaná:-) Takže to smysl určitě má a pro mě bude mít.
Třetí část mohla být pro některé ve stínu části druhé (možná i proto, že zde vystupovali známí a zkušení řečníci), ale pro mě byla minimálně stejně dobrá. Zvláště výlet do světa jihoamerických indiánů a jejich přístupu k životu. Óóó, jak já jim závidím. Ale co mně vlastně brání žít podobným životem? Asi jenom má lenost a strach provést skutečný „studený“ restart. Tato přednáška pak pěkně rezonovala s příspěvkem z první sekce, kde se mluvilo o motivaci lidí v zaměstnání a vztahu k jejich práci. Heslo „Konečně zase pátek“, respektivě „K…a zase pondělí“, krátce „KZP“ rezonujeme všem, kdo musí dělat něco z donucení a stereotypně. A co třeba příspěvek čtrnáctiletého „žáka“ základní školy, který dokázal natočit film pomocí postaviček z lega. Fantastická motivace a ukázka toho, že když se chce, tak jde téměř všechno. Stačí jen chtít.
Z celé organizace musím také vyzdvyhnout výtečnou kombinaci nejen řečníků, ale také videí z TEDu a příspěvků ve formě muzikálních čísel. Člověk mohl krátce zrelaxovat a nabrat sílu do dalších příspěvků. A když už to vypadalo, že se návštěvník z náporu myšlenek „zhroutí“ nastala ve správný okamžik přestávka, kde se mohl člověk nejen občerstvit, ale také podiskutovat jak s prezentujícími, tak i jinými účastníky. Je to známkou perfektní organizaci a naplnění toho, co pořadatelé slibovali. Neskutečný proud inspirativních myšlenek. Kdo přišel nepřipravený a unavený, tak mohl odejít dřív (což asi nikdo kdo nemusel neudělal) nebo jako malý „zombík“, který určitě ještě dlouho nevěřícně přemýšlel nad tím, kde byl, co všechno viděl a slyšel.
Co říci závěrem? Pokud akci neznáte, tak se určitě podívejte na webové nebo facebookovéstránky. A určitě také na stránky velkého TED. Věřím, že to bude zajímavé pro každého. Já osobně to doporučuji všem studentům, protože jim to umožní lépe se zorientovat v běžném životě, nemyslet jen jedním směrem a vnímat okolní svět ze širší perspektivy. Anebo se alespoň podívat, jak zajímavě prezentovat své myšlenky. Osobně jsem rád, že takoví studenti mezi námi jsou a že jsem se s některými z nich mohl setkat jak na akci, tak i mimo ni. Organizátorům děkuji za perfektní organizaci a možnost se „zrestartovat“. A doporučuji to i všem čtenářům tohoto příspěvku. Alespoň malý restart nikomu neuškodí.
S pozdravem a přáním dobrého restartu
Pavel Náplava
Podělte se s ostatními