Začátkem září jsem jen tak náhodou vyrazil za jedním kolegou na FIT s tím, že moje návštěva bude krátká a rychlá. Nicméně, dílem osudu, možná náhody anebo jen štěstí jsem návštěvou strávil místo plánovaných 15 minut celé 2 hodiny, z nichž většinu času jsem navíc strávil v hotelu Diplomat. Možná teď čtenáře napadnou různé historky o tom, že někdo vyrazil jen tak s odpadky v pantoflích k popelnici a vrátil se až za několik dnů nebo týdnů. Můžete klidně číst dál, o nic takového v mém příspěvku nepůjde. Přece jen, 2 hodiny zase až tak moc nejsou:-)
Proč tedy o tom píšu? Důvodem je to, že jsem měl možnost nahlédnout na konferenci EUROSIM, kterou pořádali kolegové z FELu a FITu a zúčastnit se jedné velmi zajímavé přednášky. Na ní bylo zajímavé a krásné především to, jak dokázala spojit vědu, historii, poezii a projev do takové formy, že i laik musel po jejím skončení odcházet s pocitem, že věda může být krásná a zajímavá.
Pro mě osobně byla zajímavá především forma a podoba příspěvku. To ostatní přišlo samo. Netradiční způsob prezentace je totiž to, o co se již delší dobu ve svém volném čase zabývám. Jak na jedné straně zaujmout posluchače a na druhé pak sdělit hlavní fakta tak, aby si je pokud možno pamatovali všichni. S kolegou Ondrou Kuberou o tom občas diskutujeme v kanceláři a vyměňujeme si i různé zdroje o „zenových“ prezentacích, TEDu a dalších zajímavostech. Kdo někdy viděl prezentovat třeba Steva Ballmera nebo podobné „šoumeny“, tak pochopí. A kdo ne, tak ať se podívá například na některé prezentace TEDu a uvidí, že především v jednoduchosti je síla.
Ale zpět ke zmiňované prezentaci. Rád bych zkusil přenést něco z atmosféry potemnělého sálu i mezi čtenáře tohoto příspěvku, aby pochopili proč o ní píšu. První věcí, která mě zaujala, bylo vhodně zvolené, potemnělé nasvětlení sálu, na jehož pozadí byly dvě projekční plochy. Na nich se souběžně nebo střídavě promítaly jak ilustrační obrázky, tak i odborné slajdy plné vzorečků a grafů, podle toho, o čem zrovna přednášející mluvil. Vše bylo navíc podbarveno nenápadnou, ale emoce povzbující hudbou. Druhou zajímavou věcí byl počet přednášejících. Běžně přednáší jedna osoba, v tomto případě to bylo celkem pět přednášejících. Jeden hlavní a čtyři pomocníci. Už to samo o sobě by mohlo být zajímavé, protože vhodné střídání přednášejících, změny intonace, kombinace mužského a ženského hlasu jsou výborným základem pro zajímavou prezentaci. V tomto případě to skutečně podpořilo již tak výbornou postavenou přednášku.Jejím tématem bylo: „Behave Emotions like Transfer Functions?“. Neboli, „lze namodelovat chování emocí formou transfer funkcí?“. Již to samo o sobě zní zajímavě. Ale cesta od emocí k transfer funkcím může být různá. Autor, pan Profesor Felix Breitenecker z Vídeňské Univerzity, spolu se svými studenty, na to šli tak říkajícíc od lesa. Nejprve hledali někoho, na kom by mohli transfer funkci vytvořit (pro srovnání muže a ženu) a následně vytvořené funkce ověřili na jiných osobách. K mému, a nejen mému, překvapení našli Francesco Petrarku, lyrického středověkého básníka, otce moderní milostné lyriky. Jako ženu pak jeho nenaplněnou lásku, tajemnou Lauru o které se vlastně dodnes neví, zda skutečně existovala. Proč zrovna tyto dva? Důvod je jednoduchý. Respektivě teď, po přednášce tomu rozumím i já. Z Petrarkových básní, jejich obsahu, struktuře a tónu se dají vyčíst emoce jak Petrarky, tak i Laury. Když byly Petrarkovi emoce pozitivní, tak i vyznění básní bylo plné pozitivních emocí. Samozřejmě i naopak. A protože láska byla ze strany Laury neopětovaná, tak se z básní dalo vyčíst i to, kdy byla Laura k Petrarkovi emocionálně nakloněnější nebo jej naopak odmítala. No, není to krásné? Já osobně do přednášky věděl ze středoškolské literatury jen to, že Petrarka byl nějaký italský básník. Po přednášce si budu dlouho pamatovat i něco dalšího. Jednoduše geniální.
Přednáška probíhala tak, že pan Profesor působil jako průvodce, který nás uvedl do doby, kdy Petrarka žil a postupně vysvětlil cestu jak od básní přešli až k matematickým modelům lidských emocí. Jeho studenti pak ve vybraných pasážích doplňovali přednes pana Profesora čtením Petrarkových básní. Nejprve děvčata italsky a následně chlapci anglicky. To vše za tónů středověké hudby a demostračních obrazů z doby, kdy Petrarka žil. A když se nakonec objevily i zmiňované transfer funkce, nikomu nevadilo, že byly komplikované. I když, možná jen ty ženské. Pan Profesor se svým týmem totiž došli k závěru, že mužské emoce jsou jendoduše lineární, zatímco ty ženské jsou složité, nelineární. Ať si každý toto tvrzení potvrdí nebo vyvrátí sám:-)
Aby si své odvozené funkce ověřili, zkusili vytvořené modely aplikovat na současnost. Vždy si vytipovali nějaký lidský pár a v grafu zobrazili vývoj jeho emocí. Například hezká žena a ošklivý muž, hezká žena a hezký muž, co se stane, když si žena udělá v určitém věku plastickou operaci atd. Výsledné grafy vypadaly zajímavě. Hlavně z toho důvodu, že po určité době různých „zákmitů“ došlo vě většině případů ke srovnání emocí a vzájemnému sblížení křivek:-) Je to tak i v praxi? Nechme to stranou. Na závěr předal pan Profesor vybraným ženám v publiku květinu a udělal za svou, pro mě výbornou prezentací, perfektní tečku. A co Petrarka? Když v Itálii otevřeli při rekonstrukci jeho hrobku, našli v její vrchní části několik posledních básní, věnovaných Lauře a emocím Petrarky po její smrti. Byla to tedy skutečná nebo jen platonická láska?
Snad to bylo zajímavé a inspirující. Pamatujte, že z každého odborného tématu, na první pohled často komplikovaného, se dá udělat taková prezentace, která nejen zaujme i neznalé, ale ti si ji také budou navíc dlouho pamatovat. Jde jen o to, nezapomínat na posluchače. A taky snad, že za vším je možné najít nějakou ženu:-) Hezký den.
Pavel Náplava, nadšený posluchač.
Podělte se s ostatními