Až dosud jsem se ve svých příspěvcích zaměřoval především na "tvrdou (hard)" stránku psaní. Ta představuje z mého pohledu tu jednodušší část, protože zde je možné se inspirovat jinými pracemi, použít řadu existujících doporučení, šablon a nástrojů, které mohou celý proces psaní důsledku zjednodušit nebo v některých částech automatizovat. Horší je to ale s "měkkou (soft)" stránkou, kde záleží jen a jen na nás a naší mysli. Doba, kdy nás napadne téma, o kterém bychom chtěli napsat článek/knihu/atd. a nějaký stroj ho za nás na základě prvotní myšlenky napíše, je ještě daleko. A možná ani, doufejme, nikdy nenastane, protože jednoho dne by mohl přijít nějaký stroj s tím, že myšlenku vygeneruje sám a text by za něj mohl napsat člověk. Popřípadě by se mohl člověka, jako zbytečného elementu, úplně zbavit, čímž by mimo jiné odpadla nutnost cokoliv psát 🙂 .
Osobně si myslím, že do závěrečného textu práce, a nejen do něj, bychom měli dát kus svého já, které se projeví právě ve zmiňované "soft" stránce textu. Z vlastní zkušenosti s přípravou a psaním různých textů musím říct, že umět se k psaní postavit čelem a vydržet, není vůbec jednoduché. Proto zkusím popsat několik svých doporučení, která vycházejí z mých zkušeností a kterými byste se pro proces psaní textu mohli inspirovat. Úmyslně píši inspirovat, protože každému vyhovuje něco jiného. Mimochodem, myšlenka popsat "soft" stránku psaní byla na počátku celé této série, kdy jsem se chtěl podělit o svá doporučení, která jsem do doby psaní disertace dával studentům a následně si je sám při psaní na sobě odladil. 🙂
Pojďme na to. Zmiňoval jsem, že nikdo jiný za nás text nenapíše a z toho v tomto příspěvku vycházím. Variantu, že si koupíme hotovou práci nebo ji za nás někdo napíše, neberu v úvahu. Vlastně ani nevím kde a jak si práci koupit nebo kde si najmout "psavce". Jasně, na internetu bych to asi našel, ale nechci. Dobrý vedoucí stejně velmi rychle zjistí, zda se jedná o vaše dílo a pokud si nechcete uříznout velkou ostudu, pište práci sami. Zní to jako klišé, ale pocit z toho, že jste to zvládli a za tím, co jste napsali, si stojíte, se nedá ničím nahradit. Ať už si říká kdo chce co chce.
Jak to tedy se samotným tvořením textu je? Moje osobní zkušenost je, že je třeba překonat dvě velké překážky. Tou první je celková nechuť psát a druhou pak samotný začátek psaní. Začněme nechutí psát, protože s tím souvisí i začátek psaní. Jak se motivovat (všimněte si, že nepíšu přinutit) k psaní? Mně se osvědčila metoda plánování. Tj. mám jasně daný harmonogram, v rámci kterého si definuji čas na průběžnou práci, přípravu a samotné psaní. Termíny stanovuji od konce, tj. nepřekročitelného data odevzdání. Maximálně jeden týden je dobré si ponechat na poslední vlastní korekci, vytištění, kontrolu vytištěného textu, svázání, kontrolu svázaného textu a odevzdání na definovaném místě, obvykle na katedře, pod kterou student patří. Proč kontrola vytištěných stránek a svázané práce? Tisk na fyzický papír může jednak změnit kvalitu výstupu (v realitě zhoršit) anebo zjistíme formální nedostatky, kterých jsme si v elektronické podobě nevšimli. Třeba já tak zjistil, že nemám správně okraje stránek. Nakonec jsem to znovu netiskl, ale mrzí mě to. Ideální postup je vytisknout si nejprve jednu testovací kopii, tu zrevidovat a teprve až pak vytisknout požadovaný počet finálních verzí textu. Obvykle jsou to dvě kopie. Sice nás to stojí víc peněz, ale kolik takových prací za svůj život budete psát? A proč kontrolu po svázání? Je třeba zjistit, zda ve svázané práci máte vše, co práce musí obsahovat. Hlavně povinné části. Už jsem viděl, že během vazby některé stránky z práce vypadly a byly důvodem pro hodnocení práce známkou "F".
Společnosti, které práce vážou, jsou především v letním termínu odevzdávaní prací pod velkým náporem a někdy se stane, že ve zmatku může "nějaký" list z vazby vypadnout. Když máte dost času a zjistíte to včas, můžete chybějící stránky v klidu před odevzdáním ve firmě, kde vám práci vázali, do vazby doplnit. Dnes již není problém práci rozvázat a znovu svázat. Minimálně jeden týden před tiskem a vázáním si nechte na korekci vámi domluvenými korektory a vedoucím. Aby měli čas si práci v klidu přečíst a vy ji následně opravit. No a na samotné psaní textu doporučuji alespoň dva týdny. Pro bakalářskou a diplomovou práci je to dostatečná doba. Za předpokladu, že jste si do té doby nashromáždili dostatek podkladů a udělali dobrou přípravu. Jinak to může být málo. A jsme u těch čtyř týdnů, o kterých jsem psal v příspěvku "Kde nic není ani smrt nebere". Já jsem si pro svoji disertaci vyhradil cca. dva měsíce. Nakonec to stačilo, i když jsem během této doby musel zopakovat některé experimenty a díky použití MS Wordu veškeré formátování vytvořit sám. Naštěstí jsem používal alespoň citační manažer a nemusel řešit odkazy. Cca. týden před začátkem psaní jsem hledal inspiraci v jiných pracích a dokonce se bavil s kolegy, kteří již mají obhájeno, jak práci psali oni. To se dá ale zvládnout průběžně, současně s jinou prací v době, kdy třeba doděláváte testy a potřebujete si "mentálně" i "fyzicky" odpočinout. Stejně tak si můžete předem připravit všechny nástroje pro psaní textu. Suma sumárum, když to spočítáme, tak nám ze semestru, ve kterém práci odevzdáváme, na samotnou práci zase, až tak moc času nezbude a je třeba s ním dobře hospodařit.
Sestavením harmonogramu si do práce vneseme řád a vždycky budeme mít jasno, co máme právě dělat, nebudeme v myšlenkách přebíhat mezi různými oblastmi a budeme vědět, kde při psaní právě jste. Jak ukazují různé studie, vliv jasně definovaného harmonogramu má pozitivní vliv na psychiku a motivaci. Obecný harmonogram si následně upřesníme tak, že si řekneme kolik času a jakým způsobem budeme psaní věnovat. Pravda, za mých studií také existovali spolužáci, kteří říkali, že v pátek na to sednou a v neděli mají hotovo, ale toto nedoporučuji. Málokdo vydrží a umí psát kvalitně v kuse dlouhou dobu a v libovolnou denní dobu. Na druhou stranu, často přerušované psaní je neefektivní, protože se pořád musíte vracet k tomu, co již máte napsané.
Já jsem se z pohledu detailního časového plánování rozhodl, že budu psát každý den, bez ohledu na to, jestli je víkend nebo pracovní den. To byl první krok. Pak jsem se rozhodl, že si pro každý den stanovím dobu, kdy budu psát. Jako správná "sova" jsem se rozhodl, praxe ukázala, že správně, pro odpolední dobu mezi cca. 14-tou a 19-tou hodinou. Možná se to někomu zdá být málo, ale mně to i s malou rezervou stačilo. Dopoledne jsem si řešil jiné věci, po obědě trochu zrelaxoval a zaprokrastinoval na internetu. V cca. 14 hodin jsem přepnul do stavu psaní a psal s přestávkami do cca. 19-té hodiny, kdy mně hlava a mozek oznámily, že už nic nového nevyprodukují. Někdy to bylo o půl hodiny déle, někdy méně. Přestávky jsem obvykle dělal dle potřeby nebo po cca. hodině psaní. Většinou ne delší než 15 minut. Končil jsem obvykle tím, že jsem dopsal rozdělanou myšlenku a poznamenal si nápady na psaní do dalšího dne. Někdy jsem si říkal, že při přejezdu domů si odpočinu a budu pokračovat doma, ale nikdy jsem to neudělal 🙂 Jediné, čeho jsem byl někdy doma schopen, bylo nakreslení a příprava vybraných obrázků. Většinou jsem ale relaxoval a odpočíval. Prostě hlava mně řekla, ať si odpočinu. Dostatečně velký naplánovaný čas mně to bez problémů umožnil. A když si zpětně vzpomenu na dobu, kdy jsem psal, tak jsem vlastně ani jednou nelitoval, že jsem psal jen ve vyhrazenou dobu. Zkuste to udělat podobně. Není špatné se naučit používat jakýkoliv systém organizace práce, protože když jej budete používat dlouhodobě, nakonec zjistíte, že jste o hodně efektivnější a klidnější. Já něco podobného používám i teď, při psaní těchto příspěvků. Přestože se mně moc nechtělo, díky vlastnímu systému nemám problém se k psaní motivovat. Ještě se k tomu vrátím na konci tohoto příspěvku. Co je tedy z mého pohledu na celém časovém plánování nejdůležitější? Vyhradit si souvislý úsek, kdy budeme jenom psát nebo relaxovat.
Super. Máme vše naplánované, víme, kdy a jak budeme psát. Ještě, jak jsem opět psal v příspěvku "Kde nic není ani smrt nebere", je dobré si stanovit místo, kde budeme psát. Já se rozhodl pro psaní ve škole. Cesta tam byla takovou psychickou přípravou a rozcvičkou. Cesta zpátky zase psychickým uklidněním. A proč kancelář? Protože je to pro mě pracovní místo, které motivuje k práci a také zde chybí rušivé domácí elementy, které svádějí k jiným činnostem, jako například k spánku. Pro studenty doporučuji Technickou knihovnu nebo podobné prostředí. Výběrem vhodného místa končí veškerá "sranda", protože vše, co přímo nesouviselo s psaním, máme za sebou a dostáváme se ke druhé překážce, kterou je začátek psaní. Poznámka: Znalci možná v tuto chvíli řeknou: "to, co doporučuje, je typická mnišská metoda hluboké práce, takže nic nového". S tím plně souhlasím a potvrzuji to v závěru tohoto příspěvku, kde sám přiznávám, že jsem nic nového nevymyslel, ale jen sám došel k tomu, co je již známo 🙂 Pokud vás zajímají i jiné metody, tak si přečtěte knihu. Ale z mého pohledu to měli mniši "zmáknuté" dokonale 🙂
Proč? Protože stejně jako jinde, i zde je začátek nejtěžší. Jsme nažhavení na psaní, z předchozích fází máme připravené prostředí pro psaní a měli bychom začít tvořit samotný text. Jako první krok, kterým se dá nastartovat a který není až tak bolestný, je udělat si první verzi struktury práce, o které jsem mluvil v předchozím příspěvku. Tj. stanovit si obecné kapitoly, které v práci musí být a které tam chceme mít, abychom popsali vše potřebné. Říkejme tomu v podstatě osnova, kterou budeme plnit textem. Při tvorbě osnovy je dobré si dělat poznámky, co v dané části a proč chceme popsat, abychom později věděli, co nás vedlo k tomu tuto část do práce dát. Časem sice některé z částí přesuneme, změníme nebo vypustíme, ale hlavní je, že máme vodítko, podle kterého můžeme postupovat.
Tady na chvíli odbočím k projektovému řízení. Proč? V prvním ročníku učíme jeho základy v předmětu ZPR a studenti nám často říkají, že je k ničemu a zbytečné. V prvním ročníku jim moc nemá smysl povídat o psaní závěrečné práce, protože ta je pro ně daleko a oni sami nejsou schopni posoudit, v čem je specifická a náročná. Pokud ale někdo z nich dobře čte tento příspěvek, najednou by měl zjistit, že se bavíme o časovém plánování, osnovu lze přirovnat k WBS, kapacity k řízení zdrojů, termín odevzdání k milníkům atd. Takže naše tvrzení, že projektové řízení je bude provázet celým životem nejen na fakultě, ale i v životě, by nejpozději v tuto chvíli mělo nabýt reálných obrysů a uzavřít kruh. A když už ne hned, tak alespoň zpětně. Někdo to sice bude zapírat a tvrdit, že se bez toho obejde, ale já tomu nevěřím.
Zpátky k psaní textu. Máme osnovu, což pořád ještě není plnohodnotné psaní, ale spíše příprava. Přepnutí do stavu, kdy začínáme psát souvislý text je dalším krokem, který po vytvoření osnovy následuje. Čím začít? Úvodem? Zkušenosti a doporučení říkají, že "Úvod" a "Závěr" se píší až na konec. Já s tím souhlasím jen částečně. Proč? Není špatné si do "Úvodu" "pracovně" popsat myšlenky, spojené se zadáním, cíli práce a motivací, proč jsme si práci vybrali nebo proč vznikla. Do "Závěru" pak alespoň nakopírovat cíle a popsat první verzi přínosů práce pro vás, ostatní a jak na práci navázat. Finalizaci provedete až po dopsání ostatního textu, protože v tuto dobu již budete jasně vědět, o čem konkrétně text je, jak je strukturovaný a budete moct "Úvod" a "Závěr" práce dokončit a provázat s textem samotným.
Toto by vás mělo "nakopnout" do režimu psaní, protože si srovnáte myšlenky, k čemu je nutné v textu od začátku do konce dojít. Pokud ne, tak si vyberte libovolnou jinou část z osnovy, která se vám pro psaní zdá být nejjednodušší, a tu začnete psát. Jakmile se chytnete, tak už to pojede a nebudete chtít přestat 🙂 Nemusí jít nutně o věcnou náplň. Mně třeba osobně nakopla kapitola "Poděkování". Strávil jsem s ní téměř dva dny. Tak nějak jsem se s ní "mazlil", než jsem byl s jejím obsahem spokojený. Vnitřně jsem tedy našel uspokojení z dobře udělané práce a motivovaný pokračoval k věcné stránce práce.
Nic není ale ideální a i během práce je třeba počítat s tím, že naše mysl prochází různými stádii od absolutní euforie až po skepsi, ne-li depresi. Jednou jsme "nabuzení" a cítíme se jako spisovatel, který za svou práci dostane Nobelovu cenu, jindy zase v tvůrčí krizi, kdy si myslíme, že celá práce je zbytečná, my sami jsme k ničemu a celý svět stojí proti nám. S tím se smiřte a buďte na to připravení. Každá krize časem odejde a pořád je třeba se motivovat tím, že když to zvládli jiní, tak není důvod, abychom to nezvládli i my. Především se snažte eliminovat komentáře vašich spolužáků, kteří vám budou tvrdit, jak jim to jde od ruky, kolik toho již mají hotového a že budou brzy práci odevzdávat, zatímco vy toho moc nemáte. Nesrovnávejte se s nimi. Každý jsme jiný a třeba také procházejí krizí a jsou na tom hůř než vy. Jenom si to neumí přiznat. Spíše se jich ptejte, jak překonávali krizi, když jim něco nešlo, jak formulují části textu, se kterými si vy sami nevíte rady atd. Ať je pro vás diskuse s nimi přínosem, motivací a ne traumatem. Když je nejhůř, tak to proberte se svým vedoucím. Ten vám určitě rád pomůže.
Jak jsem krize, spojené s tím, že jsem nevěděl co nebo jak psát, řešil já? Jednoduše. Buď jsem si k té části, kde jsem zatím nevěděl co konkrétně napsat, na základě komentářů z osnovy připravoval obrázky, odkazy, citace anebo jsem jednoduše přešel k další části, ve které mně psaní šlo bez problémů. K tomu, co jsem vynechal, jsem se vrátil v okamžiku, kdy jsem na základě obsahu jiných částí měl jasno o tom, co psát anebo sem bylo možné přenést část textu, který se mně nehodil v jiných částech. Občas jsem došel i k závěru, že navrženou část z osnovy vůbec nepotřebuji a tak ji vyhodil. V několika případech jsem ji ale nakonec vrátil zpět, což mně umožňovalo verzování, zmíněné v příspěvku "Dobrý sluha nebo zlý pán?". Důvodem bylo srovnání verzí s obsaženou a chybějící částí, na základě kterého jsem nakonec smazanou část do textu vrátil. Což je mimochodem také docela dobrý motivátor, protože vnitřně nic "nezahazujete" a připravujete si prostor pro různé kombinace textu, jejichž porovnávání také uklidňuje. Alespoň u mě to tak bylo. 🙂
Už se vám začíná text rýsovat? Paráda. Je třeba to vydržet. Není od věci si na základě osnovy stanovit konkrétnější milníky, ke kterým jednotlivé části dopíšete. Minimálně milník pro teoretickou a praktickou část. Já to měl stanovené tak, že konci první třetiny harmonogramu jsem chtěl mít teorii (lépe řečeno "virtuální" teorii, protože disertační práce teorii a praxi nerozlišuje), na konci druhé třetiny praktickou část a zbylá třetina byla věnována nejen ostatním částem, ale především provázání textu do jednoho celku. Opět se to možná nezdá, ale je to pozitivní motivace, která vám pomůže tzv. "utnout" nejistotu, zda ještě něco psát nebo s danou částí skončit. Také odškrtnutí si hotového milníku působí pozitivně.
Pozor, v tuto chvíli ale stále nemluvíme o finální podobě textu! O tom je poslední třetina, které se budeme věnovat až v příštím příspěvku. Tady se bavíme o hrubém textu, kdy píšeme všechno, co nás v souvislosti s danou částí osnovy napadlo, a myslíme si, že je důležité to popsat. V tuto chvíli nám jde především o kvantitu. Kvalitu budeme řešit až v okamžiku, kdy potřebujeme text uhladit. Pokud se uhlazováním textu začneme zabývat již nyní, tak je to cesta do pekel, protože dokud nemáme jasno o všech částech, děláme z větší části korekci textu zbytečně. Dokonce bych řekl, že není nutné se ani moc věnovat gramatice, protože i ta se dá srovnat na konci. Samozřejmě je lepší psát bez překlepů a gramatických chyb, abychom se na konci sami nezhrozili z toho, co jsme schopni napsat nebo nezjistili, že některým pojmům sami nerozumíme. Nicméně, dejme přednost kvantitě.
Jediným důvodem pro alespoň částečné řešení kvality textu je skutečnost, že bychom chtěli dát napsanou část textu někomu přečíst. Třeba vedoucímu. Osobně ale studentům říkám, že já text průběžně číst nechci, protože dokud neznám celou práci, je to zbytečné. Vůbec nic tím neušetříme a mohli bychom přejít do stavu, že si budeme vyčítat, že mně některá část při prvním čtení nevadila, ale ve finální podobě k ní mám výhrady. Lepší je s vedoucím probrat obsah ústně, kdy vy sami sebe přinutíte krátce shrnout popsané fakta, a vedoucí vám řekne, zda to z jeho pohledu dává nebo nedává smysl.
V této fázi psaní textu také neřešte možné duplicity. Já, když jsem psal, tak jsem si občas uvědomil, že některé části jsem možná již popisoval dříve nebo budu popisovat ještě později. Protože jsem ale nevěděl, kde bude nejlepší dané myšlenky popsat a ve které části na něj jen odkázat, tak jsem raději opakovaně popsal vybrané pasáže všude, kde se mně zdály být smysluplné. Vždy z pohledu vybrané části (kontextu) textu. Vedle toho jsem si většinou udělal poznámku s komentářem, že danou část textu možná bude lepší přesunout jinam nebo se zamyslet, zda ji třeba i nevypustit, protože nebude pro práci nakonec důležitá. Mimochodem, poznámky u hrubého textu nejsou vůbec špatné. Pomohou vám při finální korekci a spojování textu. Stejně tak doporučuji při psaní textu průběžně tvořit slovníček pojmů. Jakmile se vyskytne pojem, který vysvětlujete, a vyskytuje se na více místech, dejte jej do slovníčku. Nebude se tím muset zpětně zabývat. Totéž platí i pro odkazy do literatury. Postupně si do textu vkládejte odkazy na zdroj literatury, ze které konkrétní části textu vycházejí. Nebudete muset zpětně odkazy vkládat a vyhnete se tomu, že vám v seznamu literatury zůstane zdroj, který není ani jednou citovaný nebo zapomenete vybranou část ocitovat a můžete být nařčeni z plagiátorství. To je špatně. MS Word pro tyto účely využívá svou vlastní databázi zdrojů a odkazů, v TeXu využijete kombinaci šablony a citačního manažeru, o čemž jsem psal v příspěvku o nástrojích.
V tuto chvíli je z mého pohledu pro dnešek vše podstatné napsané a jsme na konci příspěvku, který svým zaměřením stál na počátku celé série článků. Já osobně jej pro psaní závěrečné práce nebo jakéhokoliv textu považuji z celé série za nejdůležitější. Ať chceme nebo nechceme, psychická pohoda a rozložení jsou nakonec tím, co nejvíc ovlivňuje kvalitu výstupního textu. Než to celé dnes uzavřeme, tak ještě udělám malou odbočku a vrátím se k časovému plánování. Tím vysvětlím i použité obrázky, které tento text doprovázejí. Ti, kteří se zajímají o problematiku řízení času a efektivity práce tuší proč. To, co jsem totiž zažil, připravil, používal a popsal, není nic nového. Shodou okolností, v době, kdy píšu tyto příspěvky, jsem se konečně dostal k tomu, abych si přečetl knihy, na které dřív nebyl čas. První z nich se zabývá technikou Pomodoro, která popisuje možný přístup k řízení času pomocí definovaných časových úseků pro práci a odpočinek, včetně evidence naplánovaných činností, rušení v průběhu práce a evidenci nových myšlenek/úkolů. Můj přístup byl v některých částech podobný, a proto zde pro inspiraci tuto metodu zmiňuji. Zkusil jsem ji cvičně aplikovat při psaní této série a to, na čem staví, se mně potvrdilo plus mně pomohlo doladit některé z nedostatků mnou používaného a výše popsaného způsobu psaní. Především pozitivní motivaci a systemizaci jak práce, tak i přestávek.
Druhá kniha, kterou v průběhu psaní série čtu, je o metodě BuJo (Bullet Journal) pro systematické plánování, provádění a vyhodnocování aktivit a úkolů. Při čtení jsem zjistil, že můj systém přístupu k psaní formou rozdělení na podčásti, psaní poznámek a řízených přesunů má k této metodě velmi blízko. Vidím to opět na přípravě a postupném psaní této série příspěvků. Uvažuji, že po dočtení knihy principy BuJo začnu využívat i při plánování svého času, protože je mně tento způsob práce velmi blízký a především je "analogový", což je obrovské plus. Metodu Pomodoro začnu určitě používat při práci na realizaci projektů všude, kde to bude mít smysl. Bude to takové hezká kombinace. Doporučuji se na obě metody alespoň podívat a inspirovat se jimi. Jsou zajímavé a mohou vám v ledasčem pomoct. Zdrojů, včetně videí, je na internetu dost. No a pokud vám zbude ještě chvilka času a trochu síly, tak pak se podívejte i na zmiňovanou knihu o hluboké práci.
Tolik tedy k dnešnímu příspěvku. Příště se podíváme na poslední část psaní textu, která je zaměřená na korekci a finalizaci textu. Ta, a všechny následující by snad konečně měly být již kratší. 🙂