Jsem oportunista a mám rád výzvy. Vyzkoušet něco nového, posouvat své hranice a přicházet s řešením, které ostatní oceňují, je něco, co mě motivuje k usilovné práci. Jako kreativec mám také rád, když problém není jen logický a pragmatický, ale vyžaduje inovativní a neotřelý přístup. Na vysoké škole je ale těžké takové výzvy najít. Obvykle se pohybujete jen v uzavřeném prostředí předem daných úkolů s jediným správným řešením a jejich vyřešení má dopad snad jen na vaši známku. Centrum znalostního managementu pro mě představovalo lákavé východisko a přesně proto jsem se před dvěma lety na stáž přihlásil.
Ze školy do průmyslu a zase zpátky
Při studiu jsem pracoval už od prvního ročníku a za tu dobu jsem vyzkoušel velké množství odlišných pracovních pozic. Nikdy jsem ale nenašel něco, co by mě skutečně zaujalo. Průmyslové firmy jsou velmi zdráhavé v rozšiřování kompetencí u lidí, kteří pracují pouze na poloviční úvazek a tak jsem se (až na výjimky) setkával jen s běžnými problémy a má práce byla často rutinní a nezajímavá. Nakonec jsem si tak vždy po čase našel novou práci v naději, že se to změní.
S CZM jsem se poprvé setkal ve svém studiu na FITu v předmětu Tvorba informačních systémů. Předmět mě zaujal zejména proto, že měl ke skutečné praxi opravdu blízko a ukázal mi, o čem svět IT může být. Že to nemusí být jen algoritmy, čísla a teorie, ale že je to především svět nespočetných řešení každodenních problémů. Když jsem se pak na konci semestru dozvěděl z přednášky o nabídce stáží v CZM, neváhal jsem.
CZM mi nabízelo práci na zajímavých projektech, zkušenosti s projektovým řízením, kontakt s lidmi, konzultace, analýzy, řešení skutečných problémů…zkrátka všechno dobré, na co jsem si mohl pomyslet. Ke všemu přímo v budově FEL ČVUT, takže jsem si mohl mnohem lépe nastavit rozvrh s pracovní dobou a nemusel jsem ztrácet čas přesunem ze školy do práce. Moje tehdejší práce se (byť lépe placená) proti tomu rozpadala v prach. Po třech letech bloudění v temných vodách průmyslu jsem tak i k mému překvapení zakotvil u své alma mater – na ČVUT.
Hořké začátky
Už v prvních měsících od mého nástupu jsem poznal, že univerzitní prostředí se od toho průmyslového v mnohém liší. V prvé řadě tu je vesměs demokratická forma řízení a výrazně větší autonomie. Málokdo vám tu bude říkat, jak máte dělat svou práci – většinou proto, že to sami neví, nebo na to nemají čas. To může být problém v případě, že si sami nevíte rady, ale zároveň je to výhoda v případě, že máte jasnou představu a chcete ji realizovat. V tu chvíli totiž máte dveře otevřené. Budete se sice muset vypořádat s nekonečným množstvím oponentury, ale pokud se tím nenecháte zastrašit, vaše možnosti jsou nesrovnatelně větší. Pro mě osobně to byl z počátku docela velký šok a dělalo mi velké problémy se tomu přizpůsobit, ale dnes za to nemohu být vděčnější.
Druhým výrazným rozdílem byla neuchopenost a množství problémů, na které neměl nikdo čas. Vysoká škola zkrátka není firma – těžištěm její ekonomické činnosti je stále věda a vzdělávání a je pro ni mnohem náročnější zabývat se efektivitou, redundancemi a rostoucí operativou (na mnohé z nichž právě sféra IT nabízí zajímavé řešení). Od toho se pak odvíjí i náplň vaší práce – je mnohem pestřejší, zajímavější a má mnohem větší dopad. Je samozřejmě také náročnější a vyžaduje větší zodpovědnost, ale podobnou zkušenost získáte jen málokde.
Všechno jen ne procesy
Na stáž jsem nastoupil jako analytik byznys procesů, ale záhy jsem zjistil, že to zrovna není práce pro mě. Konzultovat a hledat skutečnou pravdu pod nánosem emocí a doměnek, mapovat komplexní problematiku řízení a hledat v ní řád a nakonec i navrhovat zlepšení – to jistě není nic jednoduchého a má to své kouzlo. Chce to ale velkou trpělivost a soustředění a v tom já zrovna nevynikám. Našel jsem si tedy něco, co by mě mohlo bavit a vzal jsem si na starosti marketing.
Tehdy jsem si vylámal první zuby. Chrlit nápady a umět se pro věci nadchnout je krásné, ale když to neumíte dotáhnout do konce a přinést nějaké výsledky, nikoho tím neohromíte. Trvalo mi dlouho, než jsem to pochopil, ale věci se hýbaly k lepšímu a po čase mi na stole přistál skutečný projekt – zahraniční cesty v systému PES.
Mým úkolem bylo zajistit požadavky fakulty na fungování systému, realizovat školení, zajistit podporu a zkrátka vše, co souvisí se zaváděním nové řídící agendy v organizaci. Po necelém roku usilovné práce se nám nakonec podařilo systém stabilizovat a od té doby šlo všechno ráz na ráz.
Než jsem se stačil “vyštěkat” ze systému PES, objevil se předemnou projekt fakultní platformy pro podporu studia (o kterém si můžete přečíst zde). I k marketingu jsem se vrátil s příchodem kampaně řádu SITů (o které si můžete přečíst zde) a letos jsem měl možnost podílet se také na projektu aktualizace webových stránek programů (o kterém si ještě přečíst nemůžete, ale jsitě brzy budete moci :-).
Každý další projekt byl přitom náročnější, zajímavější a rozsáhlejší. Vždy jsem se měl co učit, na čem čerpat zkušenosti a na čem selhávat. A právě to mě hnalo neustále kupředu i v momentech, kdy byla práce nejnáročnější. Jak silnou motivaci musíte mít, abyste něco takového překonali? Každý si asi umí představit, jak vzácné takové momenty v životě člověka jsou. A pravě proto si své práce velmi vážím.
Světlé zítřky
Dnes už má práce dávno není jen o procesních diagramech a sociálních sítích, ale umožňuje mi být u zdroje skutečného problému, podílet se na jeho řešení a přinášet výsledky, které opravdu něco mění. Možná tohle všechno bylo možné jen díky tomu, že jsem si mezi bakalářským a magisterským studiem dal roční pauzu a věnoval se tak práci naplno. Letos jsem začal opět studovat a je pravda, že podobné projekty se mi realizují mnohem hůře. I tak mi ty poslední roky daly jednu z největších zkušeností v mém životě a sám jsem zvědavý, co přinesou roky příští.
Pokud toho chcete být součástí a této příležitosti se chopit stejně, jako i ostatní stážisté v našem centru, stačí se přihlásit na některou z aktuálně vypsaných stážových pozic.