Na stáži v CZM studenti pracují především na projektech pro ČVUT. Ačkoliv se v pravdě jedná o zajímavé projekty, mají nezaměnitelnou příchuť akademické půdy. Hluboko v nás tak zraje to semínko zvědavosti, jak se naše práce liší od komerčního světa? Jaký dopad mají jinak nastavené priority? Čas od času se ale stážistům naskytne příležitost pracovat na externím projektu, která je tak považována za velice lákavou. Já sám se mohu počítat mezi ty šťastlivce, kterým se podobná možnost v rámci stáže naskytla, a v tomto článku bych se s vámi rád podělil o své zkušenosti. Tak neváhejte a čtěte dále!

Příběh začíná

Pracuji v CZM na pozici analytika již něco málo přes rok. Je běžný den k nerozeznání od jakéhokoliv jiného, kráčím směrem ke kanceláři CZM a vítr si pohrává s mými kadeřemi. Budova FELu se halí do šedavého oblaku a ozvěny mých kroků se rozléhají prázdnou ulicí skrze ztichlé sakury. Na vrátnici pokynu shrbenému vrátnému a za chvíli již sahám na kliku od kanceláře CZM. Atmosféra uvnitř je napjatá, že by se dala krájet. „Chce s tebou mluvit pan Kočí“, ozývá se konečně. Odkládám tedy věci na své místo a v duchu přemýšlím, co může být příčinou této nečekané audience. V mysli mi vyskakuje milion možných důvodů, existuje však pouze jeden způsob jak si být jistý. Nemarním tedy čas a ihned mířím za panem proděkanem.
Vcházím do kanceláře pana proděkana vyzbrojen neprůstřelnými argumenty k mým probíhajícím projektům. K mému překvapení však dotazy míří na mé časové možnosti a o minutu později se již dozvídám pravou podstatu mé návštěvy – IBM potřebuje analytika na projekt pro Komerční banku. Stručný brífink je zakončen přímočarou otázkou: „Měl byste zájem?“.
Takovéto rozhodnutí nelze brát na lehkou váhu a je potřeba řádně zvážit plusy a mínusy. Bez rozmyslu proto zvolám: „Ano!“. Ve skutečnosti není co rozmýšlet, ačkoliv přijdu o zajímavé projekty, na kterých zrovna pracuji a na čas budu vytržen z prostředí, které znám, zkušenost je to prostě k nezaplacení. Navíc si tak odpovím na otázku, která se někde hluboko ve mně rozléhá: „Mám na to?“.

Objevuje se zápletka

Odesílám aktualizované CV, domlouvám termín pohovoru a o týden později již sedím v Paulovi na Václavském náměstí s obchodní zástupcem IBM. Okolí je provoněné předraženou kávou a já odpovídám na zvídavé dotazy ohledně mých zkušeností a metodách provádění analýzy v CZM. Mé odpovědi jsou uspokojivé, můžeme se tak vrátit ke chladnoucí kávě a nenucené diskuzi o studiích, zážitcích z hor a ano, i o stavění baráku. O patnáct minut později se již nacházíme v budově Komerční banky, kde nás vítá business architekt a společně stoupáme vzhůru směrem k zasedací místnosti. Zde se k nám ještě připojuje business analytik a v tomto složení, jako moderní gladiátoři, zasedáme k opačným stranám stolu.
Podle očekávání začínám já představením sebe a svých zkušeností. Mé projekty probíráme poměrně podrobně, krom samotného obsahu projektu musím odhadovat, kolik hodin jsem na každém strávil. Některé odhady jsou přesné, některé jsou naprosto mimo. Všichni vypadají spokojeně a všechno jde dobře, možná až moc dobře. Nemohu z hlavy dostat známý Murpyho zákon: „If your attack goes too well, you are walking into an ambush.“. O minutu později se dozvím proč, ale nepředbíhejme.
Uplynulo patnáct minut, můj výjimečně přerušovaný monolog je u konce a my přecházíme k projektu, na kterém bych měl pracovat. Připravenému štěstí přeje a já se doma připravil – nemám se tedy čeho bát. Chyba! Při pohledu zpět si nejsem zcela jist, kdy se povaha schůzky změnila. Z ničeho nic jen sedím a tiše sleduji architekta komerční banky, který zuřivě kreslí na tabuli jednu vrstvu architektury za druhou a do nich pozvolna napojuje tajemné akronymy, které reprezentují jednotlivé informační systémy. Jakmile je celá tabule zaplněná, architekt usuzuje, že takto osekaná verze bankovního světa bude pro účel našeho pohovoru stačit.
Zhruba osmdesát procent obsahu tabule nechápu a veškerá má mozková kapacita je plně zaměstnána snahou pochopit, jak jeden člověk dokázal v tak krátkém čase zaplnit tak rozsáhlou plochu podivnými obrazci. Zbytek pohovoru tak mám lehce v mlze. Následuje porada za zavřenými dveřmi a následně již se zástupcem IBM opouštíme budovu Komerční banky. Mé pocity jsou smíšené – z pohovoru nemám dobrý pocit, zároveň jsem však přesvědčen, že jsem udělal všechno, co bylo v mých silách.

Příběh se zamotává

Události následujících dní není lehké popsat, přesto se o to pokusím. Mé úvodní pocity ze schůzky potvrzuje pan proděkan Kočí, který se od kolegy z IBM dozvídá výsledek přijímacího řízení a vysloveně radost z něj nemá. Na projekt mě sice chtějí, ale za jiných podmínek, než bylo původně plánováno. Tato forma spolupráce již tak není pro CZM únosná, a vše nasvědčuje tomu, že z projektu v Komerční bance nakonec nic nebude.
Jako sparťanský bojovník po bitvě, vracím se na štítu zpět domů ke sparťanským ženám – mým kolegům. Pozvolna se vracím ke svým projekty a smiřuji se s myšlenkou, že si mě bude historie pamatovat jen jako chlapce, který dostal příležitost a nevyužil ji.
Co však zatím nevím je, že na pozadí stále probíhá vlna diskuzí o možnostech spolupráce mezi CZM a IBM, jejichž výsledkem je zajímavý kompromis. Zkušenosti, které jako analytik zatím postrádám, evidentně dohání pan proděkan Kočí – do Komerční banky nakonec nastoupím! Jsem nadšen, uzavírám a předávám projekty, pláči s kolegy nad vidinou mého dočasného odchodu a jsem připraven na nástup na nové pracoviště.
K dalšímu zvratu dochází den před mým nástupem, kdy se dozvídám, že z důvodu střetu zájmů se celý projekt ruší. Jsem zklamán a znovuotevírám již předané projekty. Následující měsíc se odehrává v neustále nejistotě, neboť IBM mě chce využít na jiný projekt, ale nic není jisté. Snažím se tedy pracovat a zároveň do žádného projektu nezabředávat příliš hluboko. Výsledkem je zhruba polovina odpracované práce a z věčné nejistoty se začínají objevovat i první fyzické a duševní újmy. Už je mi celkem jedno, jak to celé dopadne, jen již rozsekněme tento Gordický uzel!

Zazvonil zvonec…a příbehu je konec?

Své zkušenosti bych rád popsal paralelou k příběhu o čínském mistrovi Zenovi a mladém chlapci, kteří žijí v malé vesnici v Číně. Ke svým čtrnáctým narozeninám dostane chlapec koně a celá vesnice je nadšená kromě mistra Zena, který jen řekne „Uvidíme“. Po půl roce chlapec z koně spadne a vážně si zraní nohu. Celá vesnice je nešťastná kromě mistra Zena, který jen řekne „Uvidíme“. Následně vypukne válka a všichni mladí jsou odvedeni, kromě mladého chlapce s poraněnou nohou. Celá vesnice je nadšená, jen mistr Zen říká „Uvidíme“.
Touto lacinou paralelou se snažím říct, že při hodnocení událostí je potřeba se na ně dívat v delším časovém horizontu. Co začíná hořce, může končit sladce a naopak, co začíná sladce, může končit hořce. Ačkoliv projekt v Komerční bance nedopadl, získanou zkušenost považuji za nesmírně cennou. Mimo jiné jsem se naučil dívat na věci s větším odstupem, ono nakonec všechno dopadne tak, jak má. A mimochodem o týden později již nastupuji v rámci IBM na projekt do České spořitelny, který mi sedí daleko lépe než předchozí nabídka v Komerční bance. Dopadlo tedy vše dobře? Uvidíme.

Trackback

Zatím žádný komentář, buďte první!

Vložit komentář

WP-SpamFree by Pole Position Marketing