Načítám...
Názory a úvahyVýuka

Cesta za úspěšnou obhajobou závěrečné práce – 1. část

Pomalu nám končí další letní semestr a neúprosně se blíží hlavní období sklizně závěrečných prací. Stačí jen práci dopsat, vytisknout, svázat a obhájit. No, vlastně to tak jednoduché není – přece jen to obnáší něco víc, než jen těchto několik málo kroků. Jak tedy doopravdy celý proces probíhá? Vzhledem ke svým zkušenostem s vedením závěrečných prací myslím, že mohu celý postup práce reálně zhodnotit a věřím, že to bude zajímavé čtení jak pro studenty, které své “díl(k)o” právě dokončují, tak pro pro ty, které psaní závěrečné práce teprve čeká.

Dnešní první článek je především pro druhou skupinu studentů. Zaměříme na to, jak celou práci úspěšně zahájit – nastíníme si, jak na výběr vedoucího, oponenta; plánování a samotný proces zpracování.

Závěrečné práce

Téma a vedoucí?

Pojďme to vzít od začátku. A to jak z pohledu učitele, tak i studenta.

Učitelé si obvykle během roku postupně připraví několik námětů, které jsou pro závěrečnou práci (bakalářku nebo diplomku) vhodné a ty se pokusí zformulovat většinou do rámcového tématu, které se pokusí v rámci různých systémů nebo vlastní výuky propagovat mezi studenty. Podle oblíbenosti a dobré (špatné) pověsti mezi studenty jsou v oslovení studentů méně nebo více úspěšní.

To u studentů je to trochu zajímavější. Řekl bych, že se studenti rozdělí do cca. čtyř skupin.

Ta první začne, obvykle na konci letního semestru nebo začátku zimního, sondovat, jaká témata se nabízejí a podle zajímavosti si téma buď rovnou zapíší (když mají to štěstí a nikdo jiný je nepředběhne) nebo zkontaktují vyučujícího a s ním se pokusí domluvit. Rozumný vyučující, s dostatečnou časovou kapacitou, je v tomto případě ochotný na stejné téma někdy přijmout i více studentů.

Druhá skupina studentů je takovou menší podskupinou té první, protože se jedná o studenty, kteří se nechají zlákat vyučujícím během výuky a téma tak nějak většinou vyplave samo.

Třetí skupinu tvoří studenti, kteří si od začátku představují, že budou pracovat na svém vlastním tématu. Obvykle se jedná o studenty, kteří se v rámci své mimoškolní práce nebo i svých zájmů, zabývají něčím, co dle jejich představ zapadá do kontextu výuky. Proto obvykle začátkem zimního semestru vyráží tato skupina (fyzicky nebo virtuálně) na fakultu a oslovuje vyučující, kteří se podobnou problematikou v rámci výuky nebo výzkumu zabývají, doufaje, že uspějí. Jednoduché to ale není. Představy studentů jsou totiž velmi často mylné nebo až moc jednoduché/složité. Prostě nezapadají do kontextu.

Také najít vyučujícího, který by zastřešil něco, co mu nepřinese nic do jeho kariéry, není úplně jednoduché. Zvláště v dnešní době, kdy jsou všichni nuceni k vydělání si sami na sebe, dávají vyučující přednost činnostem, které se dají buď přímo nebo prostřednictvím vědeckých bodů přetavit do peněz na jejich zaplacení. Jinak hrozí, že příští rok bude učit někdo jiný. Z pocitu dobře odvedené práce se málokdo nají. V neposlední řadě pak velkou roli hraje fakt, že lidská kapacita je omezená. No a nezapomeňme také na to, že i učitelé mají dobrou paměť a studenty, kteří výuku tak nějak flinkají, obvykle, i přes celou řadu slibů, vést nechtějí.

Poslední, čtvrtou skupinou studentů, jsou pak ti, co se buď po nějaké době vrátí z ciziny nebo si užívají bohémského (pracovního) studentského života a v rámci posledního ročníku s hrůzou zjistí, že je třeba si vybrat, zapsat a udělat závěrečnou práci. Výjimkou mezi nimi jsou ti, kteří se během práce na vybraném tématu rozhodnou, že téma změní. Ale i to se může stát.

Která z těchto skupin je mezi vyučujícími nejoblíbenější je asi zřejmé. Čím tedy první fázi práce na závěrečné práci uzavřít? Doporučením, že dobrý výběr na začátku je klíčem nejen k úspěchu, ale především dobrého pocitu z dobře udělené práce na konci.

 

Kdy tedy začít?

Ideální je začít s hledáním tématu a vedoucího závěrečné práce na konci letního semestru (pokud již nejsme dohodnuti dřív) předposledního ročníku, respektive minimálně dva semestry před plánovaným zakončením studia. Výběr bychom měli dělat jak podle toho, co nás, jako studenty zajímá, tak i podle vyučujícího. Nebudeme si nic nalhávat, i mezi námi učiteli jsou takoví, které studenti občas nepotkají ani u závěrečné obhajoby. Úplně nejlepší je hledat mezi interními zaměstnanci a podívat se na témata a úspěšnost předchozích absolventů. Přece jen dohonit interního zaměstnance je jednodušší než externího, který může kdykoliv a bez ohlášení zmizet. Při váhání pak není od věci se zeptat jiných, především starších studentů nebo absolventů, kteří ochotně poradí za kým jít a komu se vyhnout velkým obloukem.

 

Oponent? Kdo a k čemu je?

Fajn. Zadání bychom měli. Co dál? Má smysl již na začátku řešit oponenta? Vždyť ten přece může dát špatný posudek a celá práce bude neobhajitelná.

Základním pravidlem je, že oponent by měla být osoba nezávislá, která by neměla znát ani práci, ani vedoucího. To je v dnešní době téměř nereálné, ale není to neřešitelný problém. Velmi často oponenta navrhne vedoucí nebo katedra, na které se práce obhajuje. Minimálně v případě, že se řeší téma, které vytvořil vyučující. U externích nebo i vlastních témat je to horší – oponenta si musí většinou opatřit sám student. V každém případě je doporučené, aby v případě kombinace lidí interní x externí, byl tím interním vedoucí a člověk z fakulty a externím oponent. Už jenom proto, že interní člověk zná prostředí a podmínky, které je nutné v práci splnit a dodržet. A tím se tak trochu vracíme k výběru tématu a vedoucího. Na rozdíl od vedoucího ale není nutné osobu oponenta znát hned na začátku. Stačí, když se dodá nejpozději do odevzdání práce. Na druhou stranu se na to ale nesmí zapomínat, protože se pak může stát, že katedra přiřadí jako oponenta někoho, koho bychom si jako studenti, někdy i vedoucí, nikdy nepřáli.

 

Čas, kterého není nikdy dost!

Dobře. Řekněme tedy, že máme téma, vedoucího, možná i oponenta a před námi jsou obvyklé dva semestry práce na závěrečné práci.

Fakulty obvykle tento režim podporují přímo v rozvrhu, takže v jednom semestru si lze zapsat předmět projekt a ve druhém pak samotnou závěrečnou práci. Bohužel někteří studenti občas nechápou, že tento čas není prokrastinační, ale pracovní. Myšleno pracovní na závěrečné práci a ne pracovní za účelem výdělku mimo školu.

První semestr je o detailnějším seznámení se se zadáním, rešerši literatury a upřesnění zadání, popřípadě vytvoření požadavků na praktickou část.

Druhý pak o samotné realizaci práce a vytvoření textu závěrečné práce. Velkou roli v obou semestrech hraje vedoucí. Proto je nutné se mu nevyhýbat, ale naopak, pokud možno co nejvíce s ním průběžně komunikovat. Což také někteří studenti nechápou. „Vedoucího mám, téma také, dám si volno a vrhnu se na to měsíc před odevzdáním. To přece musí stačit a vedoucího nějak ukecám.“ Věřte zkušenému, nestačí to. Že je závěrečná práce vizitkou studenta a je veřejně dostupná? „Ale vždyť to přece nikoho nezajímá. Hlavně to obhájit, zahodit a jít vydělávat velké peníze.“ Omyl. Už jenom proto, že závěrečná práce není jen vizitkou studenta ale také vedoucího a fakulty. Takže v realitě často nastávají překvapení, když studenti s „neprůstřelnou“ výmluvou odevzdají závěrečnou práci ve „finální“ podobě na poslední chvíli a vyučující jim ji vrátí s komentářem, že nesplnili zadání, text je mizerný a nepustí ji k obhajobě.

Přiznejme upřímně, že velkou roli v těchto černých scénářích někdy hrají i samotní vedoucí. Nejčastěji pak ti externí. Pokud je jim to tak nějak jedno nebo na vedení nemají čas a nechají studenty pracovat podle toho, jak oni sami chtějí, tak něco není v pořádku. Role vedoucího, jak již samotný název napovídá, je o vedení, řízení, koordinaci atd. Je smutné, když vidím šikovného studenta, který je zoufalý z toho, že vedoucí nespolupracuje a on se tak nějak sám prodírá závěrečnou prací k její obhajobě, aniž by tušil, zda postupuje správně. A když pak dá vedoucí špatný posudek, aniž by nějak přispěl k samotné práci? Anebo výborný posudek ke špatné práci, aby si vše zjednodušil a omluvil, že se práce vůbec neúčastnil? Dá se to vůbec komentovat?

 

Pracovat, pracovat, pracovat!

Ukázka plánu semestru

Ukázka harmonogramu aktivit v letním semestru

 

Takže se opět vracíme k prvotnímu výběru. Vidíte, jak je důležitý? 🙂 Dobrý vedoucí již od začátku stanoví jasné mantinely práce, má jasno v zadání (nemusí znát detaily, ale minimálně ví, k čemu práce směřuje) a vyžaduje jak průběžnou práci, tak i kontrolu. Mně se osvědčily krátké koordinační schůzky opakované zhruba po čtrnácti dnech, na kterých probíráme aktuální stav, nejasnosti, problémy a náměty na další práci. Studenti mají na začátku vždy povinnost sestavit předběžný harmonogram práce, který průběžně sledujeme. Mají tak přehled, kolik toho mají již za sebou a hlavně kolik ještě před sebou. Držím se pravidla, že každý z nás je sám sobě největším kritikem a drábem. Když se to ještě podpoří nutností pravidelné kontroly, je prostor pro prokrastinaci o dost menší. Ale i tak se najdou studenti, kteří to často neberou vážně a na schůzky chodí jen tak, aby se neřeklo a přípravu udělají cestou na konzultaci nebo ji celou „prokecají“, aby se zakrylo to, že vlastně nic nedělají. Neuvědomují si, že mně osobně je to vcelku jedno, protože já to „F-ko“ studentovi klidně dám a nic se neděje. Tím, kdo bude mít problém, jsou sami studenti.

Zastávám ale spíše motivační přístup. Tj. nabízím a vyhrazuji vlastní kapacitu, kdy jsem k dispozici, čímž ukazuji, že mně na práci studentů a výsledcích záleží. Ti chytřejší to pochopí ihned, část se povede v průběhu práce zamotivovat a zbytek nemá cenu řešit, protože to by pak člověk nedělal nic jiného než honil ty, co nechtějí. Pak by bylo jednodušší práci rovnou udělat za ně 🙂 To, jak studenti pracují průběžně se vždycky projeví v kvalitě závěrečného textu. Nevěřte tomu, že za 14 dní napíšete kvalitní závěrečnou práci, aniž byste předtím cokoliv udělali. Možná, že nějakou „opíšete“, ale to se velmi rychle a jednoduše pozná.

Takže se zase vracíme k výběru? Hledejte takové vedoucí, kteří vám nabízejí svůj čas pro konzultace. A to jak individuálně, tak i v rámci různých pracovních skupin. Věřtě, že je jich dost. Jen je třeba je hledat a být aktivní. Ideálně při výuce.

 

Psát, psát a zase psát!

Pracujeme průběžně a máme i konkrétní výstupy? Pamatujme pořád na to, že na konci musíme vytvořit textovou zprávu (dokument), jejíž rozsah se pohybuje od 40 až po cca. 100 stránek.

Pište průběžně. Klidně i neformátovaně a s chybami, ale pište. Naivní představa, že si všechno udržím v hlavě a na konci to všechno během 14-ti dnů sepíšu, vás přejde nejpozději na konci prvního semestru práce. Důvody? Člověku se honí hlavou různé myšlenky a mozek s nimi pracuje různě. Myslím si a z vlastní zkušenosti vím, že nikdo si na konci práce nepamatuje všechny detaily, kterými se zabýval před půl rokem. Stres a celá řada různorodých problémů také obvykle to nejdůležitější spolehlivě z mozku vytěsní a proč si vzteky trhat vlasy a bouchat hlavou o zeď s tím, že se budeme snažit vzpomenout, co jsme to vlastně v dané kapitole chtěli napsat. Také pro průběžnou práci a kontrolu stavu je důležité si dělat průběžné poznámky. Máme se k čemu vrátit, víme, co jsme již udělali a čemu se již (zatím) nemusíme věnovat.

V ideálním případě je po prvním semestru práce hotová první verze teorie (první části práce) a někdy i kostra té druhé. Ale pozor, neznamená to, že máme hotovo 50% celé práce. Je třeba pamatovat na to, že během druhé, praktické části se často objeví další témata (problémy, skutečnosti), které jsme dosud neřešili. Také se nám bohužel může stát, že některou z částí budeme muset zahodit, protože se do výsledného celku nebude hodit. V tomto případě, a nejenom v tomto, je dobré využít vedoucího – poradí co a jak zapsat. Třeba i vymyslí způsob, jak nevyhodit něco, co se nám vyhazovat nechce, ale na první pohled se nám to nehodí. Místo smutku v očích pak můžeme obdivně sledovat, jaká kouzla někteří zkušení „psavci“ dokáží udělat 🙂 Nejsme zase u výběru vedoucího?

Nyní jsme ve fázi, kdy máme “hrubý produkt” našeho snažení. V příštím článku se podíváme na to, jak práci dotvořit do podoby odborného textu a také si povíme tipy, jak se postavit k pomyslné “třešničce na dortu” – prezentaci a obhajobě práce před komisí.

Podělte se s ostatními
Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *